Když už Libor tak provokuje:
Tak tedy „na všeobecné přání…jedné slečny…která právě odešla…“:
Nultý den:
Než v pátek večer odjedem, musím ještě vyřídit spoustu věcí: mimo jiné zjistit, jaké budeme mít na Jadranu počasí. Bude „hezky“ (tzn. slunečno a teplo). Hledám na netu předpověď větru. Jednu nacházím, ale nelíbí se mi: nejdřív bude bezvětří, pak bezvětří a pak pro změnu bezvětří… Hledám tedy jinou předpověď, ale vítr zřejmě nikoho nezajímá, protože ho na skoro žádném meteo. webu nepředpovídaj (alespoň ne pro jiné státy než ČR). Uklidňuji se tím, že počasí se stejně počítá z chaotických funkcí, a tak je vždy jistá šance, že se meteorologové spletou.
Sraz máme večer v Praze na Čerňáku. Víte, jak se poznaj Pražáci? Jsou jediní, kteří dokážou v Praze spolehlivě zabloudit. A tak, jako správný rodilý Pražák, obcházím Čerňák kolem dokola, až nakonec snad nejdelší možnou cestou dorážím k místu srazu: tedy vidím auto odpovídající popisu, značně naložené a u něj jednoho kluka. „Slečno, nejedete náhodou na moře?“ Za chvíli se seznamuji i se zbylým osazenstvem tohoto auta, které mě šlo před chvílí hledat. Petr, Filip, Luboš a já vyrážíme směr Mikulov, kde se máme sejít s dalšími dvěma členy posádky.
O událostech oné noci, jak se nám cestou na Graz druhé auto ztratilo a jak policajti marně hledali druhou espézetku od auta, jež vytrhalo čtyři sloupky svodidel, moc dobře napsal Luboš, a tak vylíčení této neblahé události nechám na něm (alespoň nemusíte číst to samé pořád dokola).
První den
Je ráno, kilometry k cíli ubývají a já už netrpělivě vyhlížím moře. Uvidím ho prvně v životě, tak se těším jak malé dítě. Ještě zatáčka, ještě jeden tunel…
A je tady! Nádherně temně modré s bílými hřebeny. Venku to fouká jak blázen, až nám při vystupování u pumpy nejdou moc zabouchnout dveře u auta. Kluci říkaj, že to budou šílený vlny, ale mně je to teď jedno. Vidím moře a je krásné. A to stačí.
Když jsme sjeli z hor do Zadaru, vítr se kamsi vytratil a moře je skoro hladké (i když v marině ho moc nevidíme).
Seznamujem se s kapitánem a vysvětlujem, proč jsme jen čtyři. Zatímco čekáme na loď, obědváme u barometru (ukazuje asi 1020mb). Kolem poledne se naloďujem a začínáme se učit: jak se zapíná a vypíná autopilot, jak se vážou fendry, dračí uzel… (Uvázat dračák jsme samozřejmě uměli už předtím, ale tak jak nám to ukazuje Roman, jsme ho ještě vázat neviděli.) Cvičíme si kotvení a pak odplouváme do Kukljice, kde shazujeme kotvu a vyvazujeme se zádí k molu.
Moje první noc na lodi. Neumím si představit lepší spaní

.
Druhý den
je ve znamení spousty manévrů. Jezdíme na motor popředu a pozadu a otáčíme se na místě kolem dokola… učíme se pracovat s lany atd. atp.
Pak je čas na koupání, ale nakonec se koupe jen Luboš. Během této pauzy sleduju plachetnice, jak dělaj ve slabém větru obraty.
Učíme se světla a vracíme se do maríny (v Zadaru). Couvám k molu, kluci vyvazujou. Loď stojí trochu šikmo – zpravíme to otočením na laně a dotažením. Poprvé uvazujeme mooring – a já to nevidím (jsem na kormidle).
Pomalu se stmívá, dáváme si večeři a povídáme si. Po delším čase připlouvá do mariny feluka – je nádherná!