Čtvrtý den – pokračování
Přistáváme u jednoho bunkru na Dugi otoku, kde se učíme přistání k molu bokem (když se přijíždí popředu). Pak se k molu uvazujeme, a zatímco Petr s Filipem připravují večeři (výtečné špagetové omelety s rajčaty), koukáme na hvězdici, jež se snaží přichytit všemi svými rameny na stěnu mola.
Po večeři studujem mapu – hlavně tedy trasu, po níž poplujem.
Vyplouváme, bereme náměry na majáky, určujeme si kurz a cesta začíná. Kormidluju, koukám po majácích a po lodích, na kompas, hloubkoměr (a taky po hvězdách
)… je to nádhera. Po chvíli se střídáme – kormidluje Luboš a já jdu s ostatními zjišťovat, kde že jsme, co vidíme, co uvidíme za chvíli, jaká se blíží nebezpečí a kudy poplujem dál.
Poslední část plavby do ve tmě se skrývající zátoky už plujem s Romanem na palubě. Proplouváme úzkou plavební dráhou a vážem se na bóji v zátoce na severu Dugi otoku.
Pátý den
je dnem odpočinkovým. Ráno jsme si zajeli k vraku a šli (lépe řečeno plavali) ho prozkoumat. Pak zvedáme kotvu a odplouváme. Dostáváme se na západní stranu ostrova a před námi se otevírá volné moře. Tak konečně vidím širé moře táhnoucí se až k samému obzoru. (Chce se mi napsat: „Je to nádhera,“ ale jelikož jsem tohle vyjádření použila před chvílí a ze slohového hlediska je jeho tak brzké opakování nepřípustné, nezbývá mi než se přiznat, že nemám slov, jež by vyjádřila, co chci říct.)
Připlouváme k Sakarunu, moc hezké zátoce s písečnou pláží. Vesluju k ní na člunu, a jak se blížím, objevuje se zvuk mořských vln uhlazujících písek na břehu.
Chvíli blbnem a povídáme si na pláži a pak se vracíme na loď vařit oběd.
Je bezvětří, říkáme si, že hladina moře vypadá spíš jako hladina rybníku.
Naši potápěči (Petr a Filip) objevují chobotnici a slavný lovec chobotnic Filip se vyzbrojuje harpunou (takovým dvojhrotým bodcem z lodní kuchyňky) a potápí se ke dnu. Zatím co je pod hladinou, přemýšlím, kdo koho uloví. Za chvíli se objevuje Filip, ale bez chobotnice. Je moc velká a chytrá. Bodec mu sebrala a ohnula
. K večeři holt bude něco jiného. Stejně nemáme ocet.
Je tak teplo, že se dokonce i náš teplomilný kapitán odhodlá vlézt do vody. Ohromně se bavím, když pak telefonuje (tím spíš, že slyšíme jen půlku rozhovoru): „Představ si, že jsem byl dneska ve vodě……ne, já jsem tam nespad, já šel dobrovolně!“
V zátoce se nám líbí tak, že jí dáme přednost před krysami v bunkru a zůstáváme tu na noc. Děláme si piknik na palubě a povídáme dlouho do noci.
Šestý den
Plánované plachetní cvičení se nekoná, protože absolutně nefouká vítr. Jestliže jsme si včera mysleli, že moře už nemůže být rovnější a hladší, bylo to jen proto, že jsme ještě nevěděli, jak bude vypadat dnes. Včera bylo možná jako rybník, ale dnes je jako zrcadlo!
Plujeme se podívat na další vrak, ale není tak zajímavý, jako ten ze včerejška. Potom se u bunkru (jiného než včera) učíme připlouvat k molu bokem, tentokrát při jízdě pozadu.
Pak už kormidluju do Zadaru, vyhýbám se lodím a rybářským sítím… Máme to tam pár hodin (tedy asi dvě). Cestou potkáváme delfína
Jediné vlny, které nám připomínají, že jsme přece jen na moři, nám dělají kolem projíždějící jadrolínie. V Zadaru, a vlastně i konec cesty k němu, nás kapitán nechává řídit si vše sami. Zjišťujeme z map kudy, pomalu se stmívá – komentujem správnost a nesprávnost rozsvícených světel jiných lodí atd. atp. Nadáváme na světla na pobřeží – kdo má, propánakrále, v té změti najít maják
!
Střídáme se u kormidla a vplouváme do přístavu, kde se motaj (oproti nám) obří jadrolínie. Jadrolínie ale alespoň neblbnou a nedělaj v přístavu skopičiny, jako jeden motorový člun, který měl tu smůlu, že vezl posádku nadanou omračující mírou inteligence. Projíždějí přístavem rychlostí daleko přesahující oněch povolených 5 uzlů a přímo na nás. Uhýbáme doprava. Tak nějak čekáme, že udělají totéž. No, udělali něco jiného. Zahnuli doleva. Filip točí kormidlem do leva a brzdí, jak to na těch pár metrech jde. Nakonec jsme se nesrazili, ale myslím, že mezi námi nebyl ani metr.
Připlouváme na své místo u mola, uvazujeme lana, mooring…
Sedmý den
má ukázat, co jsme se naučili. Ráno nás Roman zkouší, což je skvělý, protože tak víme, co umíme a jak asi bude vypadat zkouška u komisaře. Pak se vyloďujeme před kapitanátem, vyřizujeme si papíry a jdeme ke zkoušce. Bude asi za půl druhý hodiny. Jsme tu první a čekání si zkracujeme sháněním a konzumací výtečné pizzy.
Na zkoušku jdu první a zkoušející se ptá na vše možné: jestli jsme teď byli na lodi, kolik dní a kudy že jsme pluli – tak mu to ukazuji na mapě. Pak se ptá na mapu, maják, kámen pod hladinou, souřadnice a kurz; na světla a denní znaky, na přednosti. Pak přichází na řadu vysílačka. Čekám, že se zeptá na všechny ty tlačítka, co nás učil Roman, ale chce ode mě vědět jen, že je to vysílačka a k čemu je, a jeho otázka „Kde to na lodi je?“ mi připadá tak banální, že nejdřív nevěřím, že dobře rozumím a ptá se skutečně na tohle. Pak se ještě zeptal na volání mayday a jak se speluje Dugi otok. Čekám, co přijde teď, a komisař povídá: „Dobry. Já jsem spokojeny.“
Venku pak prohlížím, co mi to v těch papírech zaškrtal a pomalu mi začíná docházet, že jsem to fakt udělala. Ještě nervózně čekám, jak dopadnou ostatní. Zbytečně nervózně - samozřejmě to udělali !
Papíry budeme mít hotové za dvacet minut, tak jdem zatím koupit proviant: ty skvělý pizzy na oběd a zmrzlinu na oslavu. Cestou řešíme, jak zavolat našeho kapitána, když na něj nikdo nemáme jeho chorvatský číslo. Uvažujem, jestli je naše situace stav nouze a můžem na něj mávat rukama nahoru a dolů
Ale na tu dálku si nás stejně nevšimne, zvlášť když s Designerem probírá „nesmrtelnost chrousta a kvalitu chorvatského piva“. Nakonec jde Petr zjistit od Designerovi posádky jeho číslo, a tak nás na břehu vyzvedne Maja a za chvíli už jsme na naší Dolsi.
Sníme pizzu a vyrážíme do Kukljice. Plujeme na motor. Trochu fouká, a tak vytahujeme genu. Jenže vítr není nic moc. Gena se srdnatě snaží být alespoň chvíli napnutá a stát se něčím víc než pouhou ozdobou. Ale nemá chudák žádnou šanci, tak ji zbavujeme utrpení. Svinujeme genu a do Kukljice dorážíme jen na motor.
Kotvíme a boucháme šampaňské. Je dobře vychlazené, takže nám nepoleje palubu a můžem ho rozlít do skleniček. Připíjíme si a oslavujem naše čerstvé skipperské průkazy.
Pak už přijíždí Maja s kapitánem Designerem a jeho posádkou – teď už vlastně taky kapitány. Jdem společně oslavovat do konoby Srari Mlin. Je to moc sympatická posádka a oslava stojí za to.
Osmý den
je smutný – odjíždíme. Musíme opustit „naše“ moře, vrátit „naši“ loď a rozpustit naši posádku. Kormidluju do Zadaru, zatímco ostatní snídají.
Asi tohle vyprávění nezakončím nijak hezky, inteligentně a elegantně. Prostě se mi vůbec nechce do popisování posledního dne, kdy se staly už jen dvě hezké věci – autogramy od Romana do našich knih Staňte se kapitánem a šťastný návrat domů (kam jsem se dostala asi v půl druhé v noci a přes veškerou únavu vykládala rodině ještě tak dvě hodiny alespoň část svých úžasných zážitků, než jsem šla nakonec přeci jen spát
).
Moře si šumí někde v dáli a nezbývá, než doufat, že na jaře zas budu moci vyplout po nekončící modři vstříc obzorům…
Ty se nezdáš, fakt dobrý.
nebo co to bylo za potvory 
"
