dneska bych se na to asi koukal jinak, ale tehdy...
V roce 2004 jsem poprvé seděl na lodi větší než kanoe jako člen posádky. Bylo to devítimetrová plechová pramice, vyřazená z hřenských soutěsek, s dírakmi zalepenými térpapírem. Ve štyřech jsme na ní veslovali z Děčína do Hamburku a při té příležitosti oblezli tehdy nový akvadukt. Mám k té plavbě velmi osobní vztah, protože den před jejím začátkem ode mne odešla matka mého syna. Asi by se po dvanácti letech soužití slušelo napsat, že jsem toho litoval, ovšem popravdě řečeno, poté, co jsem v následujících šestnácti dnech odvesloval cca 700 kilometrů, bylo v Hamburku málo věcí, které by mi byly lhostejnější než ten rozchod
Doma zbylo pár desítek tisíc, ušetřených na svislé rozvody v domě, takže bylo za co pořídit o třičtvrtě roku později první "velkou" loď. Na blind, na Ebay, podle jediné rozmazané fotky, k vyzvednutí v Brandenburku. Usoudil jsem, že loď má plout a proto ji z Brandenburku do Děčína dopravíme po vodě. Kamarád, který do toho šel se mnou, vlastnil sice VMP, ale jeho zkušenost se omezovala na jednu charterovou plavbu s Parchomenkem.
Ono se to nezdá, ale přesednout z kanoe na osmimetrovou kajutovku je asi stejný pocit, jako bez přípravy přesednout z kajutovky do kormidelny Queen Mary. Báli jsme se tehdy strašně a dodnes na to s láskou vzpomínáme. Hohenwarte sice nebyla naše úplně provní komora, po cestě jsou tři nebo čtyři, ale ty mají lidské rozměry a veselé scénky, které jsme v nich pořádali (pokus zastavit plně rozjetou loď chycením háčkem za žebřík, vplutí před rozjetý parník, atd.) přicházely samy od sebe, takže než jsme se opravdu lekli, bylo to za námi. Komora v Hohenwarte na konci druhého dne plavby, byla první místo, kde jsme se mohli dosyta vybát a rozhodnout, jestli do toho jdeme nebo ne. No a proto to celé píšu: dojem, kterým na mne tehdy ta betonová masa zapůsobila, je prostě nesmazatelný
