7.7.2018 (sobota)
U předchozího dne mám špatně datum, byl to sice pátek, ale 6.7.2018.
Ani na osmý den jsme neplánovali příliš dlouhou trasu. Před námi totiž byla přehrada Djerdap II., vyclení ze Srbska a proclení do Bulharska. Netušili jsme, jak dlouho nás tyto procedury můžou zdržovat, takže jsme počítali, že budeme rádi, když dorazíme k večeru do bulharského Vidinu.
Nocleh v kempu byl zase bez snídaně, takže jsme ještě jednou navštívili restauraci Šaran. Pak jsme v nedalekém obchodě nakoupili nějaké zásoby a vydali se dál na cestu. K přehradě to bylo jen asi 20 km, byli jsme tam za chvíli. Uvázali jsme se před komorou na srbské straně a čekali, bylo poměrně brzy, asi půl jedenácté. Červená světla a komora zavřená. Po nějaké době vidíme, že se k nám po hrázi blíží nějaký člověk. Když došel až k nám, řekl nám, že komora je v „remontu“ (opravě), který bude trvat asi 6 měsíců, takže musíme proplout komorou na rumunské straně. Přepluli jsme tedy k rumunské komoře. Tam nás překvapilo, že vůbec nebylo kde se uvázat. Zpevněné břehy šikmé až do vody, žádné pachole nebo oko, nic. Na světlech červená, komora zavřená. Nikde ani žádné telefonní číslo, nic. Velké lodě se hlásí přes VHF a s malými se nějak nepočítá (my vysílačku nemáme).
Říkali jsme si, že počkáme, až popluje nějaká velká loď a svezeme se s ní. Po celou cestu jsme potkávali spousty velkých nákladních sestav i turistických „parníků“. Ovšem ten den (byla sobota) zatím ani jedna. Neměli jsme se kde uvázat, tak jsme se jen tak houpali na hladině kus před vraty komory a čekali. Když nás vítr odvál příliš blízko, nastartoval jsem, přesunul se o pár set metrů a čekali jsme dál. A pořád nic. Když už se to zdálo nekonečné, začal jsem googlovat, jestli, nenajdu nějaký kontakt na obsluhu komory, že bych tam zavolal a zeptal se. Ale ať jsem se snažili sebevíc, nic kloudného jsem nenašel. Jen číslo na rumunskou celnici, která je na silnici přes hráz. Rumunský celník sice potvrdil, že umí anglicky, ale pak už vůbec na nic nereagoval. Jeden z nás prostě uměl anglicky tak špatně, že jsme si vůbec nerozuměli. Nakonec položil telefon.
Zkoušeli jsme se zeptat i Jozefa v Bratislavě, jestli nemá nějaké zkušenosti, jak to tam funguje. Už nás napadaly všelijaké myšlenky – třeba že o víkendu je to mimo provoz. Jozef bohužel taky neuměl pomoct, snažil se googlovat i kontaktovat kamarády, kteří by to tam mohli znát, ale bezvýsledně. Po několika beznadějných hodinách jsme se rozhodli, že zkusíme přistát někde na srbské straně a půjdeme do hospody, pokud nějakou najdeme. Nejprve jsme zkusili vesnici Mihajlovac, ale tam nebylo kde přistát, žádné molo a navíc byla voda plná nějakých rostlin, které jsme si nechtěli zrovna namotat na vrtuli.
Viděli jsme před tím, že i přímo před hrází je na srbské straně pár domů a nějaká pláž, tak jsme pluli tam. Patří to k obci Dušanovac, která je nějaké 2-3 km dál ve vnitrozemí. Podařilo se nám tam nějak uvázat a hned jsme se ptali místních, jestli neví, jak to tam funguje. Chlapík ale nic nevěděl, dokonce naznačoval, jestli třeba není málo vody, což byl úplný nesmysl. Tak jsme si aspoň nechali doporučit hospodu. Konoba Laguna byla hned cca 300 metrů od pláže, kousek do kopce, takže odtud bylo dobře vidět na řeku.
Obsluha v hospodě nám taky nic poradit nedokázala, už jsme tedy dokonce přemýšleli, že tam někde budeme muset nocovat – byly cca 3 hodiny odpoledne. Objednali jsme si pití a jídlo. Já jsem si odskočil na WC a než jsem si stačil umýt ruce, už slyším u dveří Renatu: „Honem, ke komoře na rumunské straně se blíží velká loď!“ Zaplatili jsme pití (jídlo ještě nezačali dělat) a běželi jsme dolů k řece. Zdálo se, že loď se ke komoře blíží hrozně rychle a že to nestihneme, než se za ní zavřou vrata – přes řeku to bylo na druhou stranu hráze asi víc než kilometr. Naštěstí do komory přece jen nejde vplout moc rychle a vrata se zavírají, až je všechno uvázané, takže jsme to stihli úplně v pohodě. Ale ten adrenalin!
Plavební komora na přehradě Djerdap II. - rumunská strana
Za necelou hodinu už jsme byli pár kilometrů níž po proudu, v obci Prahovo, kde je srbská celnice. Našli jsme ji snadno, jen tam nemají molo pro malé čluny, takže jsem šplhal jako akrobat na vysoké molo. Celní a pasová procedura trvala asi 5 minut. Celník se ani neobtěžoval vyjít ven, i když by na člun viděl i od dveří své úřadovny. Byla to už třetí celnice, kterou jsme prošli, aniž by někdo viděl loď a dokonce Rentau – vždy jsem tam vzal jen její pas.
Do Vidinu jsme to měli cca 70 km, tzn. necelé dvě hodiny plavby „cestovní“ rychlostí. Nijak jsme se nezdržovali, abychom se zvládli ještě proclít do Bulharska a najít nocleh. Až před Vidinem jsme zpomalili, abychom si prohlédli místní pevnost.
U celnice jsme se uvázali ke člunu celní správy a já šel nahoru do budovy vyřídit papíry. Tady to trvalo trochu déle, ale jen proto, že jediný přítomný pohraničník nemohl v obrovské prázdné budově najít kolegyni, která měla na starosti celní záležitosti. I tak to ale nebyla žádná hrůza, cca po půl hodině bylo hotovo. Zeptal jsem se pohraničníka, kde bych se tam mohl uvázat. Ptal se, jak dlouho tam chceme být. Když slyšel, že jen max. druhý den do oběda, řekl, že to můžeme nechat u té jejich lodi.
Tím nám velice pomohl, nemuseli jsme hledat stání a mohli jsme rovnou vyrazit do města. Hned kousek od celnice, na nábřeží byl hotel Neptun. Měli volno, takže jsme neváhali, přestože tam zrovna měli svatbu a hrozilo, že tam bude hluk až do noci. Bylo cca 7 hodin večer, takže jsme si stihli i prohlédnout město. Moc tam toho k vidění není, nejvíc nás zaujalo, kolik tam bylo lékáren, bank a bankomatů. Takovou koncentraci na jednom místě jsme ještě asi neviděli. Lékárna byla snad v každém třetím domě v centru!
Povečeřeli jsme v pěkné restauraci, číšník uměl anglicky a italsky.
I se všemi těmi pojížďkami kolem Djerdapu II. jsme ten den natočili dalších celkem 124 km.
Pevnost před Vidinem
. 
