Falmouth – Scilly Islands
Ráno jsem vyplul velice brzo – pár minut před šestou hodinou britského letního času. Chtěl jsem na etapu mít co nejvíce denního světla. Odplutí od pontonu bylo snadné, protože foukal jen trojkový vítr. Vyplul jsem před ústí řeky Fal a postavil plachty. Plul jsem nejdřív k jihu, později k jihozápadu a postupně se vzdaloval od pevniny, abych pověstný mys Lizard obeplul v dostatečné vzdálenosti. U něj se vlivem přílivových proudů tvoří víry a ostré zalamující se vlny. Tyhle jevy jsou nejvýraznější za skočného přílivu, který teď nebyl, ale i tak jsem považoval za rozumné plout asi pět mil od mysu.
Počasí bylo nejdřív dobré, pak se zatáhlo a začalo drobně mrholit. Vítr teď foukal od severozápadu silou 3 až 4 Bft. U mysu mě předjela jedna klasická dvoustěžňová plachetnice s gaflovým oplachtěním a jedna nákladní loď. Plachetnice byla rychlejší, ale hůře stoupala proti větru, takže jsme společně pluli docela dlouho. Nákladní loď byla nejen rychlejší, ale i daleko lépe stoupala. To už jsem zase plul s vyvázaným kormidlem a dařilo se mi udržovat kurz 250°. Později přestalo mrholit a vítr – stále severozápadní – se ustálil na síle čtyři až pět. V průběhu dopoledne se trochu stočil na západo-severozápadní a zeslábl až na sílu tři až čtyři. Provoz byl střední, v jednu chvíli jsem byl ze všech stran obklopen loďmi – celkem pěti –, všechny se ale držely v bezpečné vzdálenosti. Odstup nikdy neklesl pod tři míle.
Odpoledne jsem přešel nejdříve na kurz 340° a později, jak se vítr dále stáčel, na 320°. To mě vedlo přímo k majáku Wolf Rock. Z pěti mil jsem ho jasně viděl, ze čtyř už obtížně, když jsem od něj byl tři míle, ztratil se úplně. Zase přišla mlha, jejíž nástup byl nenápadný, ale o to rychlejší. Udělal jsem znovu obrat k jihozápadu a bedlivě pozoroval, zda se na mě z mlhy nevalí nějaká obluda. Viditelnost se zhoršila až na půl míle a vlhkost ve vzduchu se mi neustále srážela na brýlích. Znamenalo to otřít brýle, obhlédnout celý horizont, zkontrolovat kompas a totéž znovu. Tahle zábava mi vydržela čtyři hodiny, než se mlha začala trochu rozpouštět.
Po dalším obratu na kurz asi 320° jsem směřoval přímo do ústí TSS, která je severovýchodně od Scilly Islands. Pořád jsem byl ve střehu, abych stačil zareagovat, kdyby se z mlhy vynořila nějaká loď. Jediné, co mě trochu uklidňovalo, byl fakt, že z mlhy nebyl slyšet ani zvuk motorů, ani houkání lodí. Provoz buď v té době ustal nebo mě lodi, vidouce mě na radaru, obeplouvaly velmi širokým obloukem. Se setměním jsem „horkou zónu“ opustil severozápadním směrem.
Kolem půlnoci jsem byl asi šest mil od vjezdu mezi ostrovy Saint Mary’s a Saint Agnes. Na jihovýchodním pobřeží ostrova Saint Mary’s je maják, který má být vidět ze 17 mil. Asi i je, ale já jsem ho pro mlhu zahlédl asi až na čtyři míle. Protože proud byl zase proti mně – rychlost proti dnu klesla na dva uzly –, dvacet minut po půlnoci jsem nastartoval, sbalil plachty a zamířil přímo mezi ostrovy. Za světla je průjezd mezi ostrovy dosti snadný, za tmy a snížené viditelnosti způsobuje spousta blikajících bójí trochu zmatek. Zase jsem se držel předem připravené trasy a všechny mělčiny a skaliska bezpečně minul.
Ve tři hodiny jsem připlul před přístav Saint Mary’s. Nachází se v zátoce otočené k severozápadu, odkud je krytý dalšími ostrovy. Jachty v přístavu nestojí u mola nebo pontonů, ale výhradně na bójích. Těch je tu spousta. V zátoce bylo málo světla, takže bóje byly vidět až na malou vzdálenost, kdy už se mi zase téměř schovaly za přídí. Taky se tu dost točil vítr, který, aby bylo více legrace, zesílil na čtyřku až pětku.
Tři nebo čtyři pokusy chytit bóji se mi z těchto důvodů nepovedly. Zase jsem si pěkně zanadával. Další pokus byl úspěšný v tom smyslu, že jsem háčkem zachytil vytahovací bójku a uchopil ji do ruky. Bójka je asi dvoumetrovým tenkým lanem spojena s vyvazovacím řetězem. Lano je porostlé a samozřejmě mokré. Vítr Sonali dost silně hnal zpět, takže když jsem po laně doručkoval k řetězu a chtěl na něj přehmátnout, slizké lano mi v ruce proklouzlo a já jsem držel zase bójku. Po třetím proklouznutí a asi padesáti nadávkách jsem lano hned za bójkou vyvázal na vazák. Pak už jsem na řetěz dosáhl snadno. Jeho oky jsem protáhl dvě vyvazovací lana a bylo to – byl jsem na Scilly Islands.
Trochu jsem uklidil loď a šel jsem si lehnout.
P. S. Uplul jsem 88 mil, z toho 11 na motor. Trvalo to 20 hodin.
English Channel a Scilly Islands
Moderátoři: MARIS, vilma, Pepa
-
lynx
- zkušený harcovník
- Příspěvky: 3537
- Registrován: pon říj 01, 2007 2:00 am
- Reputace: 419
- Bydliště: Praha
Scilly Islands – Saint Mary’s a Tresco
Dopoledne připlul HM, kterému jsem za dvě noci na bóji zaplatil 36 liber. Noc připlutí mi nepočítal. Nabízel, že při zaplacení tří nocí je čtvrtá zdarma, ale věděl jsem, že tolik času mít nebudu. HM mi také vysvětlil, kde je ponton pro dinghy, kde jsou záchody a sprchy (ty se platí jednolibrovou mincí) a popřál hezký pobyt.
Trochu jsem se vyvztekal s pumpováním člunu, protože konec hadice nožní pumpy se volně zasouval do otvoru člunu a když se tlak v člunu zvětšil, hadice vylétla a velká část vzduchu utekla. Ve finále jsem k pontonu vesloval na čemsi, co mělo podivně proměnlivý plazmatický tvar. Pro jistotu jsem pumpu vzal s sebou, abych mohl člun podle potřeby dofouknout. Nakonec nebylo třeba.
Kromě nádherné sprchy jsem se jen prošel po městečku a v samoobsluze dokoupil potraviny a nápoje.
Dalšího dne – v pátek – jsem se trajektem vydal na výlet na ostrov Tresco. Při koupi jízdenky mi paní v budce řekla, kde je loď a možná dodala ještě cosi, čemu jsem nerozuměl. Plavba na Tresco trvala necelou čtvrthodinu a obešla se bez čehokoli rušivého. Zejména asi proto, že trasa vedla mezi ostrovy a loď se nevydávala na volné moře.
Hlavním lákadlem ostrova jsou zahrady opatství – Abbey Gardens. Místní správce tu začal v první polovině 19. století budovat něco, co v podobných zeměpisných šířkách (a pod širým nebem,) nemá ve světě obdoby. Námořníci, kteří z ostrovů pocházeli nebo kteří se tu jen stavovali, mu přiváželi tropické a subtropické rostliny z celého světa. V současnosti se zahrada pyšní čtyřmi tisíci druhů pocházejících z Afriky, Jižní Ameriky, Mexika, Nového Zélandu a mnoha dalších exotických míst. Při procházce rozsáhlými zahradami se tak potkáte s palmami, kaktusy, agávemi, bambusem a mnoha dalšími druhy. A nejde o nějaké nedomrlé chudinky – rostlinám se tu daří. Atlantik zajišťuje, že tu v zimě nemrzne, a v létě jsou ostrovy obdařeny spoustou slunečního svitu. Ostrovy také mají hodně krásných písčitých pláží, jen teplota mořské vody přeje spíš otužilcům.
Po návštěvě zahrad jsem došel do vesničky New Grimsby, kde je pár restaurací, obchod, pošta, půjčovna kol a tři čtyři hotely. Dopřál jsem si malou radost ve formě poslání opravdového papírového pohledu. Tenhle milý způsob, jak poslat pozdrav z dovolené, se k mé lítosti v domě emailu, SMS a FB rychle vytrácí.
Pak jsem se vydal zpět k molu, abych stihnul trajekt zpět na ostrov St. Mary’s, který měl odplouvat ve 14:30. Dorazil jsem tam o dvacet minut dřív, ale ani v půl se žádná loď neobjevila. Asi po čtvrt hodině dorazil jeden místní – řidič zde zaparkované dodávky. Zeptal se, na co čekám. Vysvětlil jsem mu situaci a on mě poučil, že trajekt používá různá mola – to podle přílivu. Teď příliv vrcholil a k molu přicházely docela velké vlny.
„Now the ferry goes to the New Grimsby quay.“ (Teď trajekt jezdí k molu v New Grimsby.)
Uvědomil jsem si, že právě tohle mohla být věta, které jsem při kupování lístku nerozuměl.
Další trajekt prý jede ve ¾ na pět, také z New Grimsby.
„For people from outside it is confusing. Jump in, I can take you there.“ (Pro lidi odjinud je to matoucí. Naskoč si, svezu tě tam.)
Cestou jsem se dozvěděl, že dokonce i tady pracuje přes léto několik Čechů. Předpokládám, že v místních hotelích. Počet stálých obyvatel je asi 140.
Za svezení a ochotu jsem mu srdečně poděkoval. Cesta zpět se pak už obešla bez dalších komplikací. V St. Mary’s jsem zase nakoupil a na měchuřině dovesloval k lodi. Hodně se mi chtělo na ostrovech zůstat ještě alespoň jeden den, ale abych měl dostatečnou časovou rezervu, rozhodl jsem se v sobotu ráno vyplout zpět do Francie.
Dopoledne připlul HM, kterému jsem za dvě noci na bóji zaplatil 36 liber. Noc připlutí mi nepočítal. Nabízel, že při zaplacení tří nocí je čtvrtá zdarma, ale věděl jsem, že tolik času mít nebudu. HM mi také vysvětlil, kde je ponton pro dinghy, kde jsou záchody a sprchy (ty se platí jednolibrovou mincí) a popřál hezký pobyt.
Trochu jsem se vyvztekal s pumpováním člunu, protože konec hadice nožní pumpy se volně zasouval do otvoru člunu a když se tlak v člunu zvětšil, hadice vylétla a velká část vzduchu utekla. Ve finále jsem k pontonu vesloval na čemsi, co mělo podivně proměnlivý plazmatický tvar. Pro jistotu jsem pumpu vzal s sebou, abych mohl člun podle potřeby dofouknout. Nakonec nebylo třeba.
Kromě nádherné sprchy jsem se jen prošel po městečku a v samoobsluze dokoupil potraviny a nápoje.
Dalšího dne – v pátek – jsem se trajektem vydal na výlet na ostrov Tresco. Při koupi jízdenky mi paní v budce řekla, kde je loď a možná dodala ještě cosi, čemu jsem nerozuměl. Plavba na Tresco trvala necelou čtvrthodinu a obešla se bez čehokoli rušivého. Zejména asi proto, že trasa vedla mezi ostrovy a loď se nevydávala na volné moře.
Hlavním lákadlem ostrova jsou zahrady opatství – Abbey Gardens. Místní správce tu začal v první polovině 19. století budovat něco, co v podobných zeměpisných šířkách (a pod širým nebem,) nemá ve světě obdoby. Námořníci, kteří z ostrovů pocházeli nebo kteří se tu jen stavovali, mu přiváželi tropické a subtropické rostliny z celého světa. V současnosti se zahrada pyšní čtyřmi tisíci druhů pocházejících z Afriky, Jižní Ameriky, Mexika, Nového Zélandu a mnoha dalších exotických míst. Při procházce rozsáhlými zahradami se tak potkáte s palmami, kaktusy, agávemi, bambusem a mnoha dalšími druhy. A nejde o nějaké nedomrlé chudinky – rostlinám se tu daří. Atlantik zajišťuje, že tu v zimě nemrzne, a v létě jsou ostrovy obdařeny spoustou slunečního svitu. Ostrovy také mají hodně krásných písčitých pláží, jen teplota mořské vody přeje spíš otužilcům.
Po návštěvě zahrad jsem došel do vesničky New Grimsby, kde je pár restaurací, obchod, pošta, půjčovna kol a tři čtyři hotely. Dopřál jsem si malou radost ve formě poslání opravdového papírového pohledu. Tenhle milý způsob, jak poslat pozdrav z dovolené, se k mé lítosti v domě emailu, SMS a FB rychle vytrácí.
Pak jsem se vydal zpět k molu, abych stihnul trajekt zpět na ostrov St. Mary’s, který měl odplouvat ve 14:30. Dorazil jsem tam o dvacet minut dřív, ale ani v půl se žádná loď neobjevila. Asi po čtvrt hodině dorazil jeden místní – řidič zde zaparkované dodávky. Zeptal se, na co čekám. Vysvětlil jsem mu situaci a on mě poučil, že trajekt používá různá mola – to podle přílivu. Teď příliv vrcholil a k molu přicházely docela velké vlny.
„Now the ferry goes to the New Grimsby quay.“ (Teď trajekt jezdí k molu v New Grimsby.)
Uvědomil jsem si, že právě tohle mohla být věta, které jsem při kupování lístku nerozuměl.
Další trajekt prý jede ve ¾ na pět, také z New Grimsby.
„For people from outside it is confusing. Jump in, I can take you there.“ (Pro lidi odjinud je to matoucí. Naskoč si, svezu tě tam.)
Cestou jsem se dozvěděl, že dokonce i tady pracuje přes léto několik Čechů. Předpokládám, že v místních hotelích. Počet stálých obyvatel je asi 140.
Za svezení a ochotu jsem mu srdečně poděkoval. Cesta zpět se pak už obešla bez dalších komplikací. V St. Mary’s jsem zase nakoupil a na měchuřině dovesloval k lodi. Hodně se mi chtělo na ostrovech zůstat ještě alespoň jeden den, ale abych měl dostatečnou časovou rezervu, rozhodl jsem se v sobotu ráno vyplout zpět do Francie.
-
lynx
- zkušený harcovník
- Příspěvky: 3537
- Registrován: pon říj 01, 2007 2:00 am
- Reputace: 419
- Bydliště: Praha
Saint Mary’s – Roscoff
Po desáté hodině jsem odvázal Sonali od bóje a vyplul z přístavu. Vzhledem k větru – N1 – bylo odplutí velice snadné. Na motor jsem pokračoval mezi ostrovy k výjezdu směrem k Francii a pak ještě nějaký čas jihovýchodním směrem. Asi po hodině a čtvrt jsem postavil plachty a vypnul motor. Neptun měl ovšem jinou představu o začátku téhle etapy, takže jsem dvě hodiny zkoušel plavební vlastnosti Sonali v úplném bezvětří.
To ovšem neznamená, že jsme stáli na místě. Vlivem proudu jsme se rychlostí asi 2,5 uzlu pohybovali k jihozápadu. Otevřel jsem nejlepší pivo, které jsem měl, a pokoušel se Neptuna uplatit. Nejdřív dělal, že si mě vůbec nevšímá, později jakoby neochotně poslal vánek, který Sonali pod plnými plachtami udělil závratnou rychlost ¾ uzlu proti vodě. Pak se mu asi situace rozležela, protože postupně přidával až na krásný vítr NE 3 – 4, který (společně s proudem) Sonali poháněl rychlostí až sedm uzlů směrem k Francii.
Vítr jsem ovšem měl téměř přesně z boku, takže vyvázání kormidla nefungovalo podle mých představ. Dosti mi sice ušetřilo námahu s neustálým kormidlováním v docela vysoké rychlosti, ale velmi často jsem musel směr plavby korigovat. Odpočinková plavba byla sice ta tam, ale Sonali nádherně běžela, což vzbuzovalo naději, že etapa bude kratší než 36 hodin.
Se setměním – tedy kolem půl dvanácté (SELČ) – jsem se přiblížil k plavebním trasám. Provoz byl tentokrát velice hustý. Vždycky se ale našla mezera, kterou jsem bez potíží proplul, aniž by došlo k nemilým přiblížením.
I v druhé polovině noci jsem všude viděl hodně lodí, ale žádná z nich se nechovala příliš důvěrně. Stále foukal slušný vítr, který mi dával rychlost kolem šesti uzlů. Ani zima nebyla příliš velká.
Selanku narušila až příhoda, ke které došlo před rozedněním. Přístroje z ničeho nic zamrkaly a vypnuly se. Včetně osvětlení kompasu. Poziční světla ještě svítila, ale slaběji, než obvykle. Docela mě to zaskočilo. V mojí blízkosti už žádné lodi nebyly, ale blížil jsem se k pobřeží, kde jsem, vzhledem k mělčinám, hodlal velmi pečlivě sledovat hloubkoměr. Tedy, to jsem stále mohl, ale on se mnou nemluvil.
Protože jsem dva dny stál na bóji, a tedy nedobíjel, moje podezření se obrátilo tímhle směrem. Domníval jsem se ovšem, že asi 80 minut jízdy na motor k dobití baterií stačí. Jak je vidět, tak nestačilo.
Po rozednění vítr začal utichat, takže jsem spustil plachty a nastartoval. Startovací baterie byla v pořádku. Jen přístrojová byla úplně vybitá. Stále jsem měl ruční GPS a v ní připravenou trasu mělčinami, takže jsem se neobával velkých potíží. Zarazilo mě, že přístroje neožily ani po dvou a půl hodinách plavby na motor.
Asi dvě míle od přístavu jsem připravil Sonali na přistání a vydal se k maríně ve městě Roscoff. Ta ovšem není v centru města, kde je moc pěkný přístav, který ovšem za odlivu vysychá. K maríně se člověk dostane kolem nákladního přístavu a terminálu obrovských trajektů. Hodně pozorně jsem sledoval, zda se obluda nedá do pohybu, aby mě pohltila. Hlavně jsem vyhlížel, zda se na IPTS neobjeví ony varovné tři červené. Neobjevily, ale pohled na trajekt s motory v chodu vyvolával lehké mrazení – proplouval jsem asi 150 metrů od něj.
S přistáním mi zase pomohl vedle parkující Angličan, ale podmínky byly dobré – zvládl bych to i bez asistence. Připlul mě přivítat i HM. Téměř hned jsem začal dobíjet baterie a asi po čtvrt hodině se přístroje probraly k životu. Pak už fungovaly normálně.
Za dvě noci v maríně jsem zaplatil 52 €, což zahrnuje sprchy a toalety, elektřinu a vodu i WiFi.
Etapa byla dlouhá 124 mil, z čehož 14 jsem plul na motor, a trvala 26 hodin, včetně dvou hodin bezvětří.
Po desáté hodině jsem odvázal Sonali od bóje a vyplul z přístavu. Vzhledem k větru – N1 – bylo odplutí velice snadné. Na motor jsem pokračoval mezi ostrovy k výjezdu směrem k Francii a pak ještě nějaký čas jihovýchodním směrem. Asi po hodině a čtvrt jsem postavil plachty a vypnul motor. Neptun měl ovšem jinou představu o začátku téhle etapy, takže jsem dvě hodiny zkoušel plavební vlastnosti Sonali v úplném bezvětří.
To ovšem neznamená, že jsme stáli na místě. Vlivem proudu jsme se rychlostí asi 2,5 uzlu pohybovali k jihozápadu. Otevřel jsem nejlepší pivo, které jsem měl, a pokoušel se Neptuna uplatit. Nejdřív dělal, že si mě vůbec nevšímá, později jakoby neochotně poslal vánek, který Sonali pod plnými plachtami udělil závratnou rychlost ¾ uzlu proti vodě. Pak se mu asi situace rozležela, protože postupně přidával až na krásný vítr NE 3 – 4, který (společně s proudem) Sonali poháněl rychlostí až sedm uzlů směrem k Francii.
Vítr jsem ovšem měl téměř přesně z boku, takže vyvázání kormidla nefungovalo podle mých představ. Dosti mi sice ušetřilo námahu s neustálým kormidlováním v docela vysoké rychlosti, ale velmi často jsem musel směr plavby korigovat. Odpočinková plavba byla sice ta tam, ale Sonali nádherně běžela, což vzbuzovalo naději, že etapa bude kratší než 36 hodin.
Se setměním – tedy kolem půl dvanácté (SELČ) – jsem se přiblížil k plavebním trasám. Provoz byl tentokrát velice hustý. Vždycky se ale našla mezera, kterou jsem bez potíží proplul, aniž by došlo k nemilým přiblížením.
I v druhé polovině noci jsem všude viděl hodně lodí, ale žádná z nich se nechovala příliš důvěrně. Stále foukal slušný vítr, který mi dával rychlost kolem šesti uzlů. Ani zima nebyla příliš velká.
Selanku narušila až příhoda, ke které došlo před rozedněním. Přístroje z ničeho nic zamrkaly a vypnuly se. Včetně osvětlení kompasu. Poziční světla ještě svítila, ale slaběji, než obvykle. Docela mě to zaskočilo. V mojí blízkosti už žádné lodi nebyly, ale blížil jsem se k pobřeží, kde jsem, vzhledem k mělčinám, hodlal velmi pečlivě sledovat hloubkoměr. Tedy, to jsem stále mohl, ale on se mnou nemluvil.
Protože jsem dva dny stál na bóji, a tedy nedobíjel, moje podezření se obrátilo tímhle směrem. Domníval jsem se ovšem, že asi 80 minut jízdy na motor k dobití baterií stačí. Jak je vidět, tak nestačilo.
Po rozednění vítr začal utichat, takže jsem spustil plachty a nastartoval. Startovací baterie byla v pořádku. Jen přístrojová byla úplně vybitá. Stále jsem měl ruční GPS a v ní připravenou trasu mělčinami, takže jsem se neobával velkých potíží. Zarazilo mě, že přístroje neožily ani po dvou a půl hodinách plavby na motor.
Asi dvě míle od přístavu jsem připravil Sonali na přistání a vydal se k maríně ve městě Roscoff. Ta ovšem není v centru města, kde je moc pěkný přístav, který ovšem za odlivu vysychá. K maríně se člověk dostane kolem nákladního přístavu a terminálu obrovských trajektů. Hodně pozorně jsem sledoval, zda se obluda nedá do pohybu, aby mě pohltila. Hlavně jsem vyhlížel, zda se na IPTS neobjeví ony varovné tři červené. Neobjevily, ale pohled na trajekt s motory v chodu vyvolával lehké mrazení – proplouval jsem asi 150 metrů od něj.
S přistáním mi zase pomohl vedle parkující Angličan, ale podmínky byly dobré – zvládl bych to i bez asistence. Připlul mě přivítat i HM. Téměř hned jsem začal dobíjet baterie a asi po čtvrt hodině se přístroje probraly k životu. Pak už fungovaly normálně.
Za dvě noci v maríně jsem zaplatil 52 €, což zahrnuje sprchy a toalety, elektřinu a vodu i WiFi.
Etapa byla dlouhá 124 mil, z čehož 14 jsem plul na motor, a trvala 26 hodin, včetně dvou hodin bezvětří.
-
toms
- pravidelný návštěvník
- Příspěvky: 244
- Registrován: stř kvě 09, 2007 2:00 am
- Reputace: 10
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
Lynxi, vidím že jsi si to užil i velkolodí. Pěkné. Dlouho jsme už taky nebyly probrat plavby u piva.
Škoda že si plavbu neavizoval předem, asi jsem na jaře u Saint Malo Sailing nechal na lodi dalekohled, tak jsem tě mohl zneužít k jeho vyzvednutí. Jinak Bruno říkal, že musejí ty přejímací protokoly udělat v angličtině, že cizinců už bude 1/3 a češi v tom počtu jsou docela významná skupina.
Překvapují mě ceny co jsi platil v přístavech, já jsem zvyklý na větší lodě a ceny jsou téměř ty samé např. na jaře Saint Peter Port mě stál 28 liber, za 40 ft u tebe to bylo 24 liber.
Tomáš
Škoda že si plavbu neavizoval předem, asi jsem na jaře u Saint Malo Sailing nechal na lodi dalekohled, tak jsem tě mohl zneužít k jeho vyzvednutí. Jinak Bruno říkal, že musejí ty přejímací protokoly udělat v angličtině, že cizinců už bude 1/3 a češi v tom počtu jsou docela významná skupina.
Překvapují mě ceny co jsi platil v přístavech, já jsem zvyklý na větší lodě a ceny jsou téměř ty samé např. na jaře Saint Peter Port mě stál 28 liber, za 40 ft u tebe to bylo 24 liber.
Tomáš
-
Libor
- bez hodnocení
- Příspěvky: 9351
- Registrován: úte lis 08, 2005 1:40 pm
- Reputace: 191
- Kontaktovat uživatele:
I ty jeden kujóne...to mi nedělej. Do další sezóny je ještě daleko... 
Dychtivě jsem přečetl, fotky skouknul a pustil video.
Nepřipadal jsis jako na lodi duchů? Mě to přišlo na záběrech uvnitř jako prezentační video výrobce.....
Nikde nikdo, ani věci nikde...musel jsi mít spoustu nevyužitého místa ... a mohl jsi každý den nocovat v jiné betli...
No je vidět že sis užil.
Moc pěkné
Za mě 
Dychtivě jsem přečetl, fotky skouknul a pustil video.
Nepřipadal jsis jako na lodi duchů? Mě to přišlo na záběrech uvnitř jako prezentační video výrobce.....
Nikde nikdo, ani věci nikde...musel jsi mít spoustu nevyužitého místa ... a mohl jsi každý den nocovat v jiné betli...
No je vidět že sis užil.
Moc pěkné
Za mě 
-
lynx
- zkušený harcovník
- Příspěvky: 3537
- Registrován: pon říj 01, 2007 2:00 am
- Reputace: 419
- Bydliště: Praha
Roscoff – Perros-Guirec
V maríně Roscoff jsem strávil dva dny. Zejména odpočinkem, nákupem potravin a procházkou po městečku. Jeho centrum je od nákladního přístavu vzdálené asi jeden kilometr a je moc pěkné.
V úterý jsem kolem čtvrt na jedenáct vyplul na kratší etapu podél pobřeží na východ – do městečka Perros-Guirec. Šlo asi o 30 mil plavby, takže nebylo proč spěchat. Foukal ale NE 3, takže jsem nejdřív (abych se vzdálil od pevniny) musel plout kurzem cca 345°. Asi po dvou hodinách už jsem mohl udělat obrat na kurz 85°, který mi umožňoval plout na předoboční vítr správným směrem. Nyní foukal NE 3 – 4, ale proud šel přímo proti mně. To se mělo změnit kolem půl třetí. Zatím Sonali plula rychlostí 2,5 uzlu proti dnu.
Ve tři hodiny už jsem jasně poznal, že Neptun (a almanach) drží slovo. Vítr sice mírně zeslábl – NE 3 –, ale proud mi až do večera pomáhal. Sonali běžela krásnými sedmi uzly. Počasí bylo pěkné a plavba s vyvázaným kormidlem byla moc příjemná. Kolem půl sedmé (SELČ) jsem doplul před mělčiny u Perros-Guirec. Nastartoval jsem, spustil plachty a připravil fendry a lana. Pak jsem se vydal k maríně. Asi poslední míli jsem plul přes oblast, která za odlivu vystupuje až 3,5 metru z vody. Mně ale hloubkoměr hlásil 4,5 metru vody. Prostě příliv...
Marína je od zátoky oddělená zdí, která v ní zadržuje dostatek vody. Ani za přílivu není možné plout přes tuto zeď. Do maríny se vplouvá branou, která je šest metrů široká. I mně, s lodí o šířce 330 cm a fendry na obou stranách, připadala trochu úzká. Foukal mírný boční vítr, takže jsem raději dával bedlivý pozor. Ale ukázalo se, že vjezd je snadný. Loď, která právě chtěla opouštět marínu mi, možná na pokyn obsluhy u brány, dala ohleduplně přednost, takže nenastaly žádné potíže. Chvíli jsem vybíral místo – pro návštěvníky jsou určeny jen první dva pontony. Já jsem chtěl přistávat proti větru, ale i takových míst se pár našlo. I tady byl na molu ochotný člověk, který mi pomohl s lany. Zase bych to zvládl i sám, ale neviděl jsem důvod, proč odmítnout. A to on parkoval o kus dál, takže se nebál, že do něj narazím.
Našel jsem kancelář správy maríny a zaplatil 26 € za jednu noc. Moc rád bych se zdržel déle – Perros-Guirec vypadá velice pěkně –, ale z časových důvodů jsem chtěl hned ráno pokračovat. Uvažoval jsem o tom, že popluji buď do Saint Quay-Portrieux a další den do Saint Malo nebo rovnou do Saint Malo.
Etapa byla 34 míle dlouhá (z toho tři míle jsem plul na motor) a trvala mi necelých devět hodin. Proudy mě tentokrát trochu víc brzdily, než pomáhaly.
V maríně Roscoff jsem strávil dva dny. Zejména odpočinkem, nákupem potravin a procházkou po městečku. Jeho centrum je od nákladního přístavu vzdálené asi jeden kilometr a je moc pěkné.
V úterý jsem kolem čtvrt na jedenáct vyplul na kratší etapu podél pobřeží na východ – do městečka Perros-Guirec. Šlo asi o 30 mil plavby, takže nebylo proč spěchat. Foukal ale NE 3, takže jsem nejdřív (abych se vzdálil od pevniny) musel plout kurzem cca 345°. Asi po dvou hodinách už jsem mohl udělat obrat na kurz 85°, který mi umožňoval plout na předoboční vítr správným směrem. Nyní foukal NE 3 – 4, ale proud šel přímo proti mně. To se mělo změnit kolem půl třetí. Zatím Sonali plula rychlostí 2,5 uzlu proti dnu.
Ve tři hodiny už jsem jasně poznal, že Neptun (a almanach) drží slovo. Vítr sice mírně zeslábl – NE 3 –, ale proud mi až do večera pomáhal. Sonali běžela krásnými sedmi uzly. Počasí bylo pěkné a plavba s vyvázaným kormidlem byla moc příjemná. Kolem půl sedmé (SELČ) jsem doplul před mělčiny u Perros-Guirec. Nastartoval jsem, spustil plachty a připravil fendry a lana. Pak jsem se vydal k maríně. Asi poslední míli jsem plul přes oblast, která za odlivu vystupuje až 3,5 metru z vody. Mně ale hloubkoměr hlásil 4,5 metru vody. Prostě příliv...
Marína je od zátoky oddělená zdí, která v ní zadržuje dostatek vody. Ani za přílivu není možné plout přes tuto zeď. Do maríny se vplouvá branou, která je šest metrů široká. I mně, s lodí o šířce 330 cm a fendry na obou stranách, připadala trochu úzká. Foukal mírný boční vítr, takže jsem raději dával bedlivý pozor. Ale ukázalo se, že vjezd je snadný. Loď, která právě chtěla opouštět marínu mi, možná na pokyn obsluhy u brány, dala ohleduplně přednost, takže nenastaly žádné potíže. Chvíli jsem vybíral místo – pro návštěvníky jsou určeny jen první dva pontony. Já jsem chtěl přistávat proti větru, ale i takových míst se pár našlo. I tady byl na molu ochotný člověk, který mi pomohl s lany. Zase bych to zvládl i sám, ale neviděl jsem důvod, proč odmítnout. A to on parkoval o kus dál, takže se nebál, že do něj narazím.
Našel jsem kancelář správy maríny a zaplatil 26 € za jednu noc. Moc rád bych se zdržel déle – Perros-Guirec vypadá velice pěkně –, ale z časových důvodů jsem chtěl hned ráno pokračovat. Uvažoval jsem o tom, že popluji buď do Saint Quay-Portrieux a další den do Saint Malo nebo rovnou do Saint Malo.
Etapa byla 34 míle dlouhá (z toho tři míle jsem plul na motor) a trvala mi necelých devět hodin. Proudy mě tentokrát trochu víc brzdily, než pomáhaly.
-
lynx
- zkušený harcovník
- Příspěvky: 3537
- Registrován: pon říj 01, 2007 2:00 am
- Reputace: 419
- Bydliště: Praha
Krátká mezihra
Po přistání v maríně jsem si všiml, že pravá strana přídi je špinavá od čehosi zeleno-hnědého a na dvou místech je poškozený nátěr. Jedno místo bylo asi dva centimetry čtvereční velké a druhé byla prasklina nátěru u sloupku příďového koše. Laminát byl v pořádku.
Protože jsem za celou plavbu do ničeho nenarazil, musel vrazit někdo do mě. V Roscoffu to být nemohlo, tam jsem stál pravou stranou u mola. Nejdřív mě napadlo, že se to stalo v Saint Mary's, když jsem stál na bóji. Nejméně pět hodin jsem byl mimo loď při výletě na ostrov Tresco.
Pak jsem si ale vzpomněl, že při stání ve Falmouthu ke mně dvakrát přistávala tatáž loď. Poprvé bylo přistání dobré a asi za dvě hodiny odpluli. Podruhé se ozvala rána a Sonali se pohnula. Vyskočil jsem ze salónu téměř přímo do kokpitu a zjišťoval, co se děje.
Skipper lodi se omluvil, ale přesto, že on a posádka museli vidět stopy nárazu, neupozornili mě. Já jsem to dál neřešil, protože jsem ještě netušil, jaké stopy na Sonali zanechali. Myslím, že do Sonali narazili přídí a kotvou. Příď museli mít špinavou – nejspíš od jiného nárazu například do přístavní zdi.
Po návratu do Saint Malo jsem špínu umyl a prohlédl poškození. Více poškozených míst jsem nenašel.
Při předávání lodi jsem hodlal Bruna na poškození upozornit. Místo zaneprázdněného Bruna ale přijela Marie, která technické stránce nerozumí. Ukázal jsem jí přesně, kde se poškození nacházejí a řekl, aby místa ukázala Brunovi. Ujistil jsem jí, že když Bruno usoudí, že oprava je náročnější (rozuměj dražší), že ji dodatečně zaplatím. Stačí, aby mi mailem napsala částku.
Jsem zpět už více než měsíc a žádost o zaplacení opravy nedorazila.
Po přistání v maríně jsem si všiml, že pravá strana přídi je špinavá od čehosi zeleno-hnědého a na dvou místech je poškozený nátěr. Jedno místo bylo asi dva centimetry čtvereční velké a druhé byla prasklina nátěru u sloupku příďového koše. Laminát byl v pořádku.
Protože jsem za celou plavbu do ničeho nenarazil, musel vrazit někdo do mě. V Roscoffu to být nemohlo, tam jsem stál pravou stranou u mola. Nejdřív mě napadlo, že se to stalo v Saint Mary's, když jsem stál na bóji. Nejméně pět hodin jsem byl mimo loď při výletě na ostrov Tresco.
Pak jsem si ale vzpomněl, že při stání ve Falmouthu ke mně dvakrát přistávala tatáž loď. Poprvé bylo přistání dobré a asi za dvě hodiny odpluli. Podruhé se ozvala rána a Sonali se pohnula. Vyskočil jsem ze salónu téměř přímo do kokpitu a zjišťoval, co se děje.
Skipper lodi se omluvil, ale přesto, že on a posádka museli vidět stopy nárazu, neupozornili mě. Já jsem to dál neřešil, protože jsem ještě netušil, jaké stopy na Sonali zanechali. Myslím, že do Sonali narazili přídí a kotvou. Příď museli mít špinavou – nejspíš od jiného nárazu například do přístavní zdi.
Po návratu do Saint Malo jsem špínu umyl a prohlédl poškození. Více poškozených míst jsem nenašel.
Při předávání lodi jsem hodlal Bruna na poškození upozornit. Místo zaneprázdněného Bruna ale přijela Marie, která technické stránce nerozumí. Ukázal jsem jí přesně, kde se poškození nacházejí a řekl, aby místa ukázala Brunovi. Ujistil jsem jí, že když Bruno usoudí, že oprava je náročnější (rozuměj dražší), že ji dodatečně zaplatím. Stačí, aby mi mailem napsala částku.
Jsem zpět už více než měsíc a žádost o zaplacení opravy nedorazila.
-
lynx
- zkušený harcovník
- Příspěvky: 3537
- Registrován: pon říj 01, 2007 2:00 am
- Reputace: 419
- Bydliště: Praha
Perros-Guirec – Saint Malo
Marínu v Perros-Guirec jsem opustil ve čtvrt na deset. Když jsem vyplul ze zátoky, zase jsem nejdřív plul kurzem asi 350°, abych se vzdálil od pevniny. V poledne jsem udělal obrat na 95° a rychlost okamžitě spadla na tři uzly i méně. Teprve po čtvrté hodině se proudy obrátily a Sonali se rozeběhla i více než osmi uzly proti dnu. Foukal stále NE 3 – 4.
Odpoledne jsem se přiblížil k mělčině Roc’h Ar Bel. V té době proud o rychlosti 4 uzly postupoval zhruba východním směrem. Z dálky bylo vidět, že vlny nad mělčinou jsou vyšší a mají bílé čepice. V mém směru byla mělčina asi 300 metrů dlouhá, nejmenší hloubka byla kolem šesti metrů. Rozhodl jsem se, že přes mělčinu propluji, abych si za mírných podmínek udělal jasnou představu, co se tu děje, a co by se mohlo dít za špatného počasí.
Mimo mělčinu byly v té době vlny půl až ¾ metru vysoké a nebyly strmé. Nad mělčinou se výška vln pohybovala kolem 1 ¼ metru, vlny byly strmé, trochu se zalamovaly a přicházely z více směrů. Byl jsem rád, že jsem se za pár minut dostal zase nad hlubší vodu. Z představy, jak to tam musí vypadat, když fouká třeba osmička Bft proti proudu, mě obchází závrať. Další mělčinu – Plateau de la Horaine –, která je mnohem větší, jsem samozřejmě obeplul v uctivé vzdálenosti. Po obratu na sever jsem zažil situaci, kdy loď plula o 50° jinam, než kam směřovala její příď. Opravdu zvláštní pocit.
V podvečer vítr zeslábl a rychlost se snížila. Požádal jsem Neptuna o silnější vítr. To už jsem byl rozhodnut plout rovnou do Saint Malo. Potřeboval jsem se tam dostat nejpozději do půl druhé v noci (raději však do jedné), abych se dostal přes práh do maríny. Neptun po nějakém čase zareagoval, ale dost zlomyslně mi dal nejdřív vítr 4 – 5 Bft, který ale zesílil až na šestku. Sonali zase běžela rychle, ale kormidlování byla dřina. Hlavně jsem se ovšem netěšil na průjezd mělčinami před Saint Malo a přistání.
Trochu jsem si pomohl tím, že jsem vypustil otěž hlavní plachty, takže síly v kormidle se trochu zmenšily, ale kormidlování bylo pořád náročné na sílu a vytrvalost. Po setmění jsem doplul před mělčiny u Saint Malo. Byl jsem pět až šest mil od maríny. Asi dvacet minut po půlnoci jsem nastartoval a spustil plachty. Když jsem se stočil k jihovýchodu, měl jsem vítr i vlny z boku, což nebylo moc příjemné. Zdálo by se, že zbylé míle za hodinu až hodinu a půl na motor upluji snadno. Omyl – byl odliv a voda, která vytékala ze zátoky u Saint Malo, způsobovala, že moje rychlost proti dnu klesla zase pod tři uzly. Proplouval jsem zase mezi spoustou světelných bójí, majáku, ostrůvků a skalisek. Boční vlny dělaly plavbu dosti nepohodlnou. Alespoň, že provoz nebyl vůbec žádný.
Před marínu jsem dorazil těsně před třetí hodinou. U vjezdu do maríny je velký číselný ukazatel výšky vody nad prahem. Teď na něm byl vykřičník. To jsem pochopil jako dosti jasný pokyn, že nemám vplouvat. Před vjezdem do maríny jsou dvě čekací bóje. Už cestou jsem se smiřoval s myšlenkou, že u jedné z nich přečkám noc. Jen jsem se v tom větru netěšil na její chytání. Chvíli jsem kroužil kolem, abych obhlédl situaci. Bóje byly před větrem kryté velkou konstrukcí, u které přistávají obrovské trajekty. Vítr v jejich okolí byl téměř nulový. Abych ale neměl přistání tak jednoduché, zkomplikoval jsem si ho krátkou nepozorností. Při pokusu o nájezd k bóji přesně proti větru se Sonali najednou měkce zastavila i přes běžící motor. Pohled na hloubkoměr prozradil proč – u lodi s ponorem téměř metr osmdesát není dobré vidět na displeji číslo 1,6! Najel jsem na mělčinu.
Podle toho, že jsem neslyšel žádný náraz ani drhnutí, jsem usoudil, že se kýl dostal do bahna nebo jemného písku. Opatrně jsem přidal plyn, pak ubral a zase přidal. Sonali se nejdřív nehýbala, pak sebou cukla, zhoupla se a z mělčiny se uvolnila. To vše se odehrálo asi 20 metrů od bóje. Měl jsem se tedy k bóji připlížit poněkud těsněji.
Chycení bóje bylo velice snadné. Najel jsem tak, že jsem bóji měl asi v jedné třetině trupu těsně vedle pravoboku. Pak stačilo dojít na příď, uchopit obrovské oko ze silného lana, které slouží k vyvázání, a protáhnout ho připravenými vyvazovacími lany. Byl jsem zpět. Uklidil jsem loď, dal si panáka a šel spát.
Etapa byla dlouhá 81 mil, z čehož jsem 12 plul na motor.
Další den ráno jsem bez potíží vplul do maríny. O den později jsem ještě dojel k pumpě a dotankoval 42 litrů nafty.
Tím plavba skončila.
Marínu v Perros-Guirec jsem opustil ve čtvrt na deset. Když jsem vyplul ze zátoky, zase jsem nejdřív plul kurzem asi 350°, abych se vzdálil od pevniny. V poledne jsem udělal obrat na 95° a rychlost okamžitě spadla na tři uzly i méně. Teprve po čtvrté hodině se proudy obrátily a Sonali se rozeběhla i více než osmi uzly proti dnu. Foukal stále NE 3 – 4.
Odpoledne jsem se přiblížil k mělčině Roc’h Ar Bel. V té době proud o rychlosti 4 uzly postupoval zhruba východním směrem. Z dálky bylo vidět, že vlny nad mělčinou jsou vyšší a mají bílé čepice. V mém směru byla mělčina asi 300 metrů dlouhá, nejmenší hloubka byla kolem šesti metrů. Rozhodl jsem se, že přes mělčinu propluji, abych si za mírných podmínek udělal jasnou představu, co se tu děje, a co by se mohlo dít za špatného počasí.
Mimo mělčinu byly v té době vlny půl až ¾ metru vysoké a nebyly strmé. Nad mělčinou se výška vln pohybovala kolem 1 ¼ metru, vlny byly strmé, trochu se zalamovaly a přicházely z více směrů. Byl jsem rád, že jsem se za pár minut dostal zase nad hlubší vodu. Z představy, jak to tam musí vypadat, když fouká třeba osmička Bft proti proudu, mě obchází závrať. Další mělčinu – Plateau de la Horaine –, která je mnohem větší, jsem samozřejmě obeplul v uctivé vzdálenosti. Po obratu na sever jsem zažil situaci, kdy loď plula o 50° jinam, než kam směřovala její příď. Opravdu zvláštní pocit.
V podvečer vítr zeslábl a rychlost se snížila. Požádal jsem Neptuna o silnější vítr. To už jsem byl rozhodnut plout rovnou do Saint Malo. Potřeboval jsem se tam dostat nejpozději do půl druhé v noci (raději však do jedné), abych se dostal přes práh do maríny. Neptun po nějakém čase zareagoval, ale dost zlomyslně mi dal nejdřív vítr 4 – 5 Bft, který ale zesílil až na šestku. Sonali zase běžela rychle, ale kormidlování byla dřina. Hlavně jsem se ovšem netěšil na průjezd mělčinami před Saint Malo a přistání.
Trochu jsem si pomohl tím, že jsem vypustil otěž hlavní plachty, takže síly v kormidle se trochu zmenšily, ale kormidlování bylo pořád náročné na sílu a vytrvalost. Po setmění jsem doplul před mělčiny u Saint Malo. Byl jsem pět až šest mil od maríny. Asi dvacet minut po půlnoci jsem nastartoval a spustil plachty. Když jsem se stočil k jihovýchodu, měl jsem vítr i vlny z boku, což nebylo moc příjemné. Zdálo by se, že zbylé míle za hodinu až hodinu a půl na motor upluji snadno. Omyl – byl odliv a voda, která vytékala ze zátoky u Saint Malo, způsobovala, že moje rychlost proti dnu klesla zase pod tři uzly. Proplouval jsem zase mezi spoustou světelných bójí, majáku, ostrůvků a skalisek. Boční vlny dělaly plavbu dosti nepohodlnou. Alespoň, že provoz nebyl vůbec žádný.
Před marínu jsem dorazil těsně před třetí hodinou. U vjezdu do maríny je velký číselný ukazatel výšky vody nad prahem. Teď na něm byl vykřičník. To jsem pochopil jako dosti jasný pokyn, že nemám vplouvat. Před vjezdem do maríny jsou dvě čekací bóje. Už cestou jsem se smiřoval s myšlenkou, že u jedné z nich přečkám noc. Jen jsem se v tom větru netěšil na její chytání. Chvíli jsem kroužil kolem, abych obhlédl situaci. Bóje byly před větrem kryté velkou konstrukcí, u které přistávají obrovské trajekty. Vítr v jejich okolí byl téměř nulový. Abych ale neměl přistání tak jednoduché, zkomplikoval jsem si ho krátkou nepozorností. Při pokusu o nájezd k bóji přesně proti větru se Sonali najednou měkce zastavila i přes běžící motor. Pohled na hloubkoměr prozradil proč – u lodi s ponorem téměř metr osmdesát není dobré vidět na displeji číslo 1,6! Najel jsem na mělčinu.
Podle toho, že jsem neslyšel žádný náraz ani drhnutí, jsem usoudil, že se kýl dostal do bahna nebo jemného písku. Opatrně jsem přidal plyn, pak ubral a zase přidal. Sonali se nejdřív nehýbala, pak sebou cukla, zhoupla se a z mělčiny se uvolnila. To vše se odehrálo asi 20 metrů od bóje. Měl jsem se tedy k bóji připlížit poněkud těsněji.
Chycení bóje bylo velice snadné. Najel jsem tak, že jsem bóji měl asi v jedné třetině trupu těsně vedle pravoboku. Pak stačilo dojít na příď, uchopit obrovské oko ze silného lana, které slouží k vyvázání, a protáhnout ho připravenými vyvazovacími lany. Byl jsem zpět. Uklidil jsem loď, dal si panáka a šel spát.
Etapa byla dlouhá 81 mil, z čehož jsem 12 plul na motor.
Další den ráno jsem bez potíží vplul do maríny. O den později jsem ještě dojel k pumpě a dotankoval 42 litrů nafty.
Tím plavba skončila.
Naposledy upravil(a) lynx dne stř srp 28, 2013 9:30 am, celkem upraveno 1 x.
-
Strycek_Bidlo
- zkušený harcovník
- Příspěvky: 1171
- Registrován: pon kvě 07, 2007 2:00 am
- Reputace: 8
- Bydliště: Praha 8
- Kontaktovat uživatele:
Pro inspiraci přidávám pět nejoblíbenějších kotvišť na ostrovech Scilly od kapitána Amelie Rose:
http://www.topsail-adventures.co.uk/ind ... rages.html
http://www.topsail-adventures.co.uk/ind ... rages.html
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host