5. den: Veli iž – Sukošan, totální bezvetří, cca 20NM, část II.
Co se děje, když se nic neděje.
Když se nic neděje, vše funguje jak má a ani počasí neblbne, blbne posádka!
Konečně jsem se dokopala k dokončení reportáže, hned z kraje ji však doplním o pár fotek, které mi dnes dorazily na CD.
Přikládám foto z akce: půjčete nám knížky
Uploaded with
ImageShack.us
Foto posádky – asi rozumím, proč nás zdravili kolem plující lodě hlasitěji než kluky.
Uploaded with
ImageShack.us
Aby nedošlo k dalšímu nařčení, že jsem si nehlídala zodpovědně posádku – zde je foto, které dokládá, že pokud někdo blbne na badeplatu, tak ho hlídám osobně, nebo k tomu postavím „oči“.
Uploaded with
ImageShack.us
Konečně jsem si za celou dovolenou dopřála asi 10minut pobytu na přídi – jaký to komfort proti prvním dnům. I když – první den jsem tam taky seděla, ale to bylo za podstatně „veselejší“ situace.
Uploaded with
ImageShack.us
Chorvatské předpisy jasně říkají, že skipper a ani posádka nesmí být za jízdy pod vlivem. Jenže co se stane, když si k polednímu gulášku dá pivo žena

? Vydrží jí až do pozdního odpoledne

.
S pivem na lodi to bylo jednoznačné: „holky, vezměte každá pár piv jako úplatu za případnou pomoc (protože prvotní plán byl – jedeme dolů na Hvar, samy, bez nikoho, možná ji budeme potřebovat a sluší se poděkovat za jakoukoliv pomoc). Pro naši potřebu jsme měly víno a vodu a nějaký bílý rum (ten jsem lila do ranního čaje – jak se hodil).
Ale poslední den jsem zjistila, že naše zásoby alkoholu až tak neubyly, tak jsem k obědu rozdala každé plechovku piva. Výsledek je vidět na fotce pořízené o pár hodin později (je to totéž pivo, jak je s ním Peťa vyfocená na palubě v první části reportáže): pořád tytéž plechovky, zatím s pivem

.
Uploaded with
ImageShack.us
Blížíme se k maríně a já si začínám užívat poslední dávku adrenalinu. Znáte to, před koncem cesty se může ještě cokoliv pos..t

. Nejdřív bude nutné dotankovat a na to se opravdu „těším“. Zacouvám nebo vjedu kamkoliv, ale boční přistání k molu se mi fakt nelíbí. Ještě že je totální bezvětří a zrcadlo. Kluci už stojí a tankují, pumpař na mne mává i s Tomem, ať si najedu za ně. No hurá

. Tak opatrný manévr přiblížení s přesností pyrotechnika pumpař nečekal – tedy abych byla přesnější – čekal celkem dlouhou chvíli, než jsme podaly lana. Kdybych místo fendrů měla plato vajec, zůstalo by netknuté – jó, strach je mocný činitel.
Uploaded with
ImageShack.us
Tom se chvilku čuřil - nevěřícně totiž koukal, že nám tankuje přímo zaměstnanec benziny (a s úsměvem!

a vlastním hadříkem nám otřel víčko do lesku!), zatím co jemu tak nikdy neučinil.
Teď musím pochválit holky:
My jsme odráželi od mola benziny první (stály jsme za kluky) a hned za námi oni. Zatím co jsme čekaly (a z ostatních mol na nás pokřikovali, zda nechceme zakotvit k nim, že nám pomůžou a kdesi cosi, asi příště holkám zakážu v marínách sukýnky a kraťasy), než pánové doblbnou a předjedou nás (dohoda zněla - zakotvíme první, pak vy) holky převázaly fendry, aniž bych musela cokoliv říct – zlatá posádka

.
Mooring – asi trpím slepotou či co, protože opět jsem zpestřila manévr klukovinou

. Tom na mne mává a ukazuje prstíkem, kdeže to budu stát. Tak si vesele couvám (po tomhle týdnu mě tohle nemůže rozhodit) a najednou na mne Tom huláká, že to místo je už tady (a ne tam, kam mám evidentně namířeno. Ale jak jsem to měla skrze tu velkou mrchu, která tam stála, vidět? A protože bylo bezvětří a klid, dovolila jsem si vzít to smykem do stání. Já tady už nebudu popojíždět tam a spět, ještě něco namotám a budu mít veselý konec

!
Protože mi záď při couvání ustřeluje doleva (a my budeme točit doleva), přecvakla jsem dopřední, přidala a hned zpátky na zpětný (samozřejmě v klidu). Díky za kurz s motorovou lodí v Holandsku

(dodatečné díky Miloši z Aurayacht za zprostředkování kurzu), tam jsem se něco opět přiučila. A ejhle, hned se to hodilo.
Mimochodem, plout v obloukovém tunelu, kde od horního rámu lodě máte ke klenbě tak 30cm, stojíte lehce v podřepu a dole máte mezí lodí a zdí necelý metr na každé straně a on se vám ten tunel v polovině zahne

– paráda, skvělá škola.
Přikládám foto klidného manévru: Verča má na starosti podání mooringu a pak po odložení háčku (ještě ho tak tady utopit

) půjde pomoct Báře na příď s mooringem, Peťa podá zadní levé lano, já si podám pravé a bude to za námi. Opět jsme fendry v podstatě nepotřebovaly. Uff...
Uploaded with
ImageShack.us
Večer jsme řešili i s kluky, kdo že to v naší posádce byl ten šotek (Jonáš) na počasí. A když se Peťa pomalu se svým bohorovným klidem přiznávala, že asi ona, že s ní jsou všechny akce nejisté, tak mi bylo velmi jemně připomenuto: „no nevím, Peťa v Holandsku nebyla ale ty ano.“
Protože tam jsme měli taky výtečné počasí

. Hagen (ten, jenž ten blázinec pro více jak sto lidí organizoval a jemuž to i patří) si na závěrečném rautu stoupl před nás a pronesl: přátelé, moc se vám omlouvám, ale takovéhle počasí jsme první týden v dubnu ještě neměli. Aby nám tak vytrvale pršelo, padaly kroupy, po ránu namrzali lodě…
Asi jsem šotek já:whist: .
Další den v poledne holky vyrazily s kluky do Zadaru. Kluci byli o poznání nervóznější – dělali zkoušky a učili se snad ještě i cestou.
Já jsem holkám udělala oběd (halušky se zelím čerstvým i kysaným a se špekem –typická to lodní strava

) a jen co odjely, tak jsem uklidila a na chvilku jsem se natáhla v kokpitu na lavici. Vzbudila jsem až když přijely

.
Jachting je náročný. Můj obdiv patří každému, kdo se živý tím, že vozí/učí nováčky na jachtě. Neuvěřitelně vyčerpávající činnost (zvláště pokud jste sami ještě nezkušení

). Takže klobouk dolů

.
Jachting sbližuje. To, že jsme jeden den řešily toaletu, Peťa pak okomentovala takhle: "tušila jsem, že jachting lidi sbližuje, to ano, ale že až takhle intimně…"
Jachting vám dovolí zapomenout na běžné starosti. Peťa celou cestu do Chorvatska oblažovala spolucestující povídáním o problémech v práci a o přísné nadřízené. Garantuji vám, že od prvního dne až do konce jsme pak už o lékárně a šéfce nic neslyšely. Nebyl čas myslet na podružné věci…
Jachting člověka změní. Peťa mi doma řekla, že kolegové na ni celkem koukali. Prý je jiná, prý si výtky a vrtání nadřízené už tak osobně nebere. A ona zvesela odpověděla: když nejde o život…
Takže ještě jednou díky Báře, že mi dělala pravou ruku. Díky Petě za skvělou práci na kormidle. Díky Verče, že si ani jednou, když jí bylo opravdu hodně zle, nepostěžovala a dělala na lodi vše, co bylo zapotřebí. Všechny byly skvělé.
A taky díky klukům z další posádky (kde jsem dělala kuchaře), že mě první den, kdy jsem únavou usínala, kamkoliv jsem si sedla, nehodili přes palubu jako nepotřebnou zátěž.
A shodli jsme se, že jsme si ten týden neskutečně užily.
Uploaded with
ImageShack.us
Uploaded with
ImageShack.us
Uploaded with
ImageShack.us
Nám se to počasí opravdu líbilo, a že nás první dny zlobil rolfok? No a co! Já tak nějak tuším, že příště to bude jiná tajemná záhada na technice.
Jak řekl můj kamarád – to?, to nebyly problémy, to byla demoverze jachtingu.
Sportu zdar!