http://jachting.info/modules.php?name=F ... 9380#19380
V.
Tak Kirke konečně pluje, vypadá to, že nejzrádnější události má za sebou a tak se dostávám k tomu, abych v rychlosti nadatloval pár řádků.
Míra Račan nazval svoji cestu výstižně Freedom. Jakmile se člověk rozhodne k tak radikálnímu kroku, jakým přesun živobytí ze souše na moře je, vždy je to touha po svobodě a útěk před něčím, s čím se vnitřně nemůžeme doma srovnat. Stejně tak to bylo i u mně. Před osmi lety jsem se jako vybouřený námořník vrátil domů, začal více méně spořádaně žít, měl stálou práci v IT oboru, oženil se, postavil barák a budoval něco, z čeho dokážou být lidé šťastní. Ale stala se věc, která se stát ještě neměla, odešla mi osoba ze všech nejbližší a nejdražší, osoba, která mi vždy rozuměla, měla pro moji zálibu pochopení a podporovala mě v ní – můj táta. Nejhorší na tom bylo, že jsem ho nestačil vzít na loď, stále jsem si říkal, že je času dost. Není, nenechte se zmást a pokud chcete Vy něco udělat a odkládáte to, udělejte to hned, protože později to už nemusí být možné. Takže plavba Kirké je prosím Vás na počest mého táty, kterého jsem měl moc rád a přesto jsem ho nestihnul na loď vzít (jistě je Vám jasné, že slzy kanou na klávesnici, když to píšu). Omluvte ten rozplizlý úvod, ale tohle jsem musel napsat.
Samotné pořízení Kirké byla neskutečná náhoda. Aniž bych něco podobného hledal, či měl v úmyslu loď koupit, našel jsem inzerát na prodej ocelového dvojstěžníku v cenové relaci, která zhruba odpovídala dědictví. Majitelé byli čtyři Slováci a prodej zprostředkovával jeden z nich - Miloš Kotlárik – prezident SANY (Slovenská Asociace Námořního Jachtingu). To samo o sobě bylo zárukou seriozního jednání. Jeden telefonát dva maily nějaká SMSka a o prvním víkendu jsme jeli na Murter Kirké obhlédnout. První dojem byl naprosto úchvatný. Protože jsem kdysi již na dvojstěžníku jezdil a ten pocit, když se vytáhnou plné plachty je prostě nezapomenutelný, byl jsem prostě unesen. Kirke je sice o dost menší, než můj první dvojstěžník, ale dvanáct metrů délka paluby je podle mě přesně loď na důchod (a navíc ještě dvojstěžník – má tu výhodu, že se plocha plachet rozdělí na dva stěžně a tak se člověk jako vetchý stařík tolik nenadře. Daní za to ovšem je, že paluba je samý vant. Byl jsem to přepočítat, aby byl údaj přesný, ze stěžňů mi na palubu vede osmnáct nerezových vantů – Kirké je opravdu stavěná do těžkých podmínek).
Ocelová loď vyžaduje pečlivou údržbu, Kirké byla rok a půl na špalcích na suchu a nic se s ní nedělalo, odrezy byly sice v prostorách kýlu značné, ale přesto v mezích normy. Motor je Zetor, ale nastartoval na první pokus. Kromě větší hlučnosti a spotřeby je to však při správné údržbě neskutečný držák k neutahání.. Hlavní nevýhodou zůstává jeho hmotnost a rozměry.
Odvážíme Miloše do Bratislavy, po cestě ještě na chorvatské dálnici mu kdosi volá a ptá se na prodej Kirké – kývneme na sebe a obchod je uzavřen. Do telefonu říká – loď je už prodaná. Je 22. červen 2007. Platím zálohu, mám však časový problém s prodejem nemovitosti, ale to se nakonec daří v dohodnutém a ze strany prodávajících, velmi velkorysém termínu. Koncem roku 2007 se tedy stávám teoreticky majitelem vysněné plachetnice. Již jen ukončit práci a vyplout.
Volím špatnou taktiku, opravovat jezdím na prodloužené víkendy s kamarády – důchodcem a velkým fachmanem Frantou, kterého znám léta právě z moře a spolužákem ze základky Kájou. Stojí to ranec peněz a moc se toho nestihne. V práci dávám výpověď pozdě, nemám čas na dodělání webu a propagaci, vše dělám ve strašném časovém skluzu. Objednávám věci z Anglie a Německa. Věci z Německa (SVB) doráží do týdne, z Anglie (Mailspeed Marine) až po mém odjezdu. 30 dubna – můj poslední den v práci a zároveň datum odjezdu na loď. Z práce přijíždím kolem šesté hodiny, balím se, jdu si sednout na chvíli k ohni se sousedy (jsou zrovna čarodějnice). Po půl hodině se loučím, jedu pro kamaráda Káju a vyrážíme směr Betina. Loď zústala pod slovenskou vlajkou, nový rejstříkový list se ale dělal na poslední chvíli, takže jej nemám. Vyráží ten samý den co my z Bratislavy, do ruky se mi dostává až v Biogradu na Moru – ještě že všechno klaplo, jak mělo.
natření míst na kterých Kirké dva roky ležela a může do vody
Vezeme s sebou hřídel, kterou jsme museli doma stáhnout na soustruhu o čtyři milimetry na průměru – galvanická koroze do nerezové hřídele doslova vypálila až dva milimetry hluboké dolíky a pokryla ji vrstvou rzi – kdo neviděl, neuvěří. Od převodovky po propeler jsou vlastně tři osy. Prostřední část je v kleci – to je jakýsi svařenec, který obsahuje axiální ložiska, která mají zachycovat axiální síly a přenášet je na trup lodi. Jinak by při chodu vpřed tlačila hřídel do převodovky a při zpětném chodu se v krajním případě může uvolnit a celá i s propelerem nabořit kormidlo. Směrem k převodovce je bullflex spojka – gumová spojka schopná vyrovnat nesouosost až sedm stupňů. Směrem k propeleru je však již jen spojení přes příruby a tak musí být vycentrování hřídelí naprosto přesné. Děláme nezbytné práce, které je nutné udělat na suchu a 2. května po obědě jde Kirké na vodu. Teprve nyní si uvědomuji, že vlastně ani nevím, jestli Kirké vůbec plave. Ale za necelou hodinu to již vím – plave! Každý, kdo dával svou loď na vodu jistě potvrdí, že napoprvé je to zvláštní magický pocit.
Kirké se dotýká hladiny - úžasný okamžik...
Přejíždíme, dotahujeme ucpávku hřídele a pokračujeme v pracech. Přijíždí i bývalý majitel Miloš Kotlárik, který to zrovna plachtí s partičkou chlapů. Do Betiny dorazil i Olda Straka s kurzem,jak se později ukázalo, byla to opět jedna ze šťastných náhod. Je neděle odpoledne, Kája musí domů, zbytek musím dodělat cestou, čeká mne přeplavba na Elbu. Jedu sólo, neměl jsem chuť někoho lanařit na loď, o které nemám jistotu,že pluje, takový střelec nejsem. Odvazujeme loď, řadím rychlost vpřed a vyrážím. Loď má velký propeler, takže záběr motoru je silný. Za sebou slyším ještě mručení Oldy Straky „Ty vole, to je ale vodpich“ Mávám a těším se na míle, které jsou předemnou. Plánuju se stavit na Visu, zde se celně odbavit a pádit do Otranta. Za necelé tři neděle mám nabírat první posádku na Elbě. Fouká příjemná 3-4 Bf NW, v noci se pravidelně mění na NE, prostě nádhera. Právě boční vitr mi dělá dobře – dvojstěžník se dá vytrimovat tak, že se sám kormidluje. Povolí se bezan (zadní plachta), tím se sice ztrtí lehce na rychlosti, ale výsledek za to stojí. Když loď vyostří, bezan přestane táhnout úplně a genoa loď zpátky odpadne. Když naopak začne loď odpadat, bezan začíná teprve správně táhnout a loď začne vyostřovat. Jednoduché a účinné. Beru si spacák do kokpitu, natahuju kuchyňské minutky na oblíbených dvacet minut a spím. Zkontroluji lodě v okolí a znovu již natahuju minutky… Takhle střídavě prospím noc. Nad ránem přestává foukat úplně. Balím plachty, startuju motor. Na 1200 otáček pluji pět uzlů. Jsem již na otevřeném moří, ostrov žádný vidět není, ani loď. Beru spacák do kajuty, a “zdvojnásobuji“ dávku – natahuji čtyřicet minut a spokojeně usínám. Probouzím se. Je již po východu slunce. Jdu zkontrolovat obzor. Kirké stojí na místě. Chvilku mi nedochází,co se vlastně stalo. Motor běží, loď stojí. Polil mne pot. Vrhám se k podlážkám. Typuji na převodovku jako nejslabší článek. Odkrývám podlážku a vidím, že hřídel z převodovky se točí. Oddechlo se mi, oprava či výměna převodovky by byla nejnákladnější. Je prasklá ta krátká hřídel v kleci s axiálními ložisky, což je dobře, loď nemusí z vody. Navíc se mi to stalo ještě předtím, než jsem se celně odbavil. V podstatě zjišťuji, že jsem měl štěstí, jak bláznivé. Volám Miloše Kotlárika, Kirké zná výborně a umí dobře chorvatsky, může pomoct. Je na Velim Drveniku a směřuje na Brač. Dohodneme se, že mně vezme do vleku a odtáhne do maríny. Nakonec začíná foukat, takže kasám plachty a jedu směr Milna. Cestou se připojuje i Miloš a jedeme spolu. Stojíme v maríně Vlaska. Na druhý den na devátou je dohodnutý mechanik. Jsme na jihu, po druhé urgenci přijíždí v jednu hodinu odpoledne. Mezitím již nervózní posádka donutila Miloše vyrazit. Mladý mechanik prohlíží zlomenou hřídel, mudruje. Odhaduje novou hřídel na dvě sta až tři sta EUR. Bere ji sebou ukázat šéfovi. Zůstávám sám bez hřídele – uvidím ji ještě někdy? Ztratil jsem možnost nechat udělat novou… Naštěstí se klučina objevuje kolem šesté hodiny s omluvou, že to prostě nedokážou, ale s telefonním číslem na pevninu, kde mi pomůžou. Krátké zamyšlení. Volám Oldovi Strakovi, zda mají místo v autě a kamarádovi Frantovi, ať střelí od oka cenu nové hřídele. Sázím na jistotu a rozhoduji se pro návrat domů. Kapitulace, alespoň dočasná. Jdu vysvětlit do recepce svoji situaci a zaplatit stání za minulou noc. S nelibostí vypláznu za jednu noc 310 lasiček. V devět hodin začíná lehce foukat. Pokolikáté již stojí Neptun při mně? Fouká čistý zaďák. Rozbaluji kousek rolovací kosatky, odvazuji se a tiše odplouvám do šeřící se noci. Vítrjiž není takový jako při cestě dolů, ráno míjím ostrov Žirje a vítr lehá. Přes den se neuvěřitelně mrcasím na Murterskom mori, k odpoledni začíná trošku foukat. Stoupám ostře proti větru a za mnou vidím peloton regaty. Zjišťuji že právě stoupám k jejich bójce, kde se točí. Naštěstí jsem pomalý. …nejsem. Předposlední loď stoupá k bójce a houká na mně. COLREG je nezajímá, trošku mi to připomíná tajné silniční závody, kdy se nedodržují žádné dopravní předpisy, ale i tak uvolňuji cestu. Ani nezamávali – hňupi. Sleduji je shovívavým pohledem, vystoupali to otočili se kolem boje a neztratili svoji pozici… Také bych nechtěl být poslední, i když nevím, v tomhle nějako nejsem soutěživý typ.
Blížím se k Betině, beru si do kapsi telefon, kdybybylo potřeba zavolat Oldu a poprosit o pomoc. Ale fouká přiměřeně a opět, světe div se, z dobrého směru. Vše si pečlivě připravuji a „jdu na přistání“ na poslední chvíli se objevuje nezbytný chorvat na výpomoc. Jestli něco nesnáším, tak je to chorvat, který pomáhá při přistání. (Na Skradinu mi jednou jeden takový tak dlouho tahal mooring kolem propeleru, že jsem po něm skočil a jen bleskový zásah posádky zabránil koupeli toho nebožáka – asi jsem cholerik se sklonem k násilí.) Povoluji otěže, sunu se bokem k molu. Přeskakuji na molo a vyvazuji zadní lano a dobržďuji loď. Chybička – fendry jsou příliš nízko. Slyším krátké zaskřípění boku lodě o molo. Pohledem kontroluji, co dělá můj samozvaný pomocník. Úkrok o deset centimetru je mi osudným. V okamžiku, kdy se nepřirozeně nakláním zjišťuji, že jsem stál na kraji a nyní již nekontrolovatelně a nenávratně hučím do vody. Do prdele mobil, letí mi hlavou. Ještě stihnu odhodit lano na molo a mizím ve vodě.. Škrábu se na loď, šahám si na kapsu. Ano, funglnágl novej mobil připisuji na seznam ztrát.
V maríně vysvětluji svoji situaci a snažím se vymručet někde v průmyslové části stání zadarmo, nebo za hubičku. Neberou si ode mne doklady od lodi, takže snad se to nějako udělá.
V pátek jedu domů.
Druhý pokus.
Na druhý pokus se mi ozývá urputně Honza Kafka. Má dohodnuté se šéfem, že ho pustí. Nemám sílu vzdorovat. Jedeme ve dvouch. Jelikož mi dorazili mezi tím věci z Anglie, mimo jiné nové fendry a člun, je jasné,že budu mít skoro plné auto. Řeším problém, kdo přiveze auto zpět do Čech. Nikdo z osvědčených spoluharcovníků nemůže. Netuším jak mně napadá Aleš Morávek z Navigatour. Volám mu, jede ten samý víkend na kurz. Domlouváme se, že mi někdo z kurzantů doveze auto do Brna – super. V maríně jsme rychle natahali věci na loď a autí zmizelo s novým driverem pryč. Byl jsem neskutečně nervozní, ale Kirke stála tam, kde jsem ji před dvěma týdny uvázal. Naštěstí jsem povolil vyvazovací lana a na příď i záď přítáhnul mooringy, takže stála asi půl metru od břehu. Vzhledem k tomu, že tu bylo mezitím celkem slušné jugo, měl jsem kliku, loď již další škrábance neutrpěla.
Montujeme hřídel, natahuji anténu od Navtexu a hrabu se v elektrice. Dával jsem letos nové baterie, bezúdržbové Varty, provozní 235Ah a startovací 210 Ah. Provozní baterie je v řiti. Všechno na ni běží, ale motor nenatočí. V úterý 27. května jsem připraveni vyplout. Jdu na kapitanát, nechat napsat Honzu na „seznam povoleného kontingentu“ Můžu sice vystřídat jenom dvacet jedna lidí za rok, ale je mi to dost šumák, už se v této zemi dlouho nemíním ukázat. Ještě se vracím doplnit Honzu na crew list. Kapitán mávne rukou a říká, že jak jsme na lodi jenom dva, není to nutné. Vracím se do maríny a s obavami kráčím na recepci. Ano jsem v chorvatsku. Takže vyplácnu za dva týdny nouzového stání bez vody a elektřiny na naše něco málo přes deset tisíc. V duchu vůbec nejsem slušný, hlavou se mi honí myšlenky na to, že je to možná první a poslední sezóna, kdy mám Kirké. S trochou trpkosti opouštím Chorvatsko a nostalgicky vzpomínám, jak se jugoslávci chovali k čechoslovákům. Vyplouváme. Honza se ukazuje jako závodník, který neustále trimuje,což je přesně to, co já nejsem. Začíná bohužel foukat Jugo, takže cesta na Vis nám zabere den a půl. Po cestě nás potká ještě jedna nemilá událost. Praská nerezový napínák předního krátkého vantu – v té době jsme jeli na obě kosatky. Vyvlátá kosatka s mrskajícím se napínákem na svém konci udělala své. Kosatka – reálně moje nejlepší plachta je na maděru a to doslova. Naštěstí je to téměř nová plachta, takže na ni oprava nebude vidět – odhadem třetina plachty se musí vyměnit. Skřípu zubany a pokračujeme dál. Jen ať je to poslední pohroma…. Na Visu přistáváme o půl čtvrté ráno. Vyvazujeme Kirké bokem – ještě jsem s ní necouval do maríny, ale je mi jasné, že to bude dřina. Jdeme spát.
Kirké vyvázaná na Visu
Ještě pohled na noční Vis
Druhý den ráno se jdeme odclít. Jak zjišťují, že v crew listu jsem jenom já, okamžitě upalujeme dělat nový crew list. Samotné odclení je bez problémů, až jsem se divil. Oba hoši – policajti a v sezóně celníci byli sice komisní, ale naprosto korektní, popravdě jsem musel přiznat, že na chorvatské poměry výjimeční. 29. po obědě opouštíme Vis. Pociťuji nesmírnou úlevu, zřejmě proto, že se přestávám cítit jako profesionálně oškubávaná slepice. Navtex chrlí stále stjenou předpověď – SE. Původní záměr byl jet nejkratší cestou, celníkům jsme sice nahlásili Next Port of Call Merkuru, ale chteli jsme, pokud to dobře pojede, zkusit Albánii. Místo toho míříme přímo na jih. Po nějakém tom zakřižování se rozhodujeme, že se do EU proclíme v Itálii a na Kerkyru kašlem. V sobotu kolem poledne se vyvazujeme bokem v Brindisi v centru města – zadarmo! Tohle město mám rád. Přesto, že je to velký průmyslový přístav, má malebný vnitřní přístav a historické centrum. Proběhli jsme par kostelů.
V městské sprše jsme se zadarmo osprchovali. Pomalu začínám přivykat tomu, že něco může být zadarmo. Stahuji z NAVTEXU aktuální předpověď počasí - je pro nás šokující – NW 32 kn. Nevěříme, ale okamžitě se rozhodujeme pro vyplutí. Spěcháme, Honza má na devátého ráno letenku z Athén a chceme obeplout Peloponés. Dáváme si nezbytné „gelato“ a hodinu před půlnocí vyplouváme. Opravdu začíná foukat NW. Taháme všechno „prádlo“ co máme. Je to příjemná noční plavba, ale bohužel vše se musí odkormidlovat ručně. Druhý den dopoledne přifukuje a zvedají se vlnky. Nefouká čistý zaďák a tak můžeme stále pokračovat na plné plachty. Kormidlování se stává docela fyzicky náročné, ale doslova letíme – tedy alespoň na tento typ lodě. Odpoledne začínají chodit dědci, rozhoduji se šetřit plachty, takeláž i loď a refujeme – tedy vlastně shazujeme bezan i grot, srolováváme genu na polovinu a pokračujeme rychlostí jen o uzel a půl nižší, než před refováním, ale s nesrovnatelně lepším komfortem plavby a jednodušším kormidlováním. Potvrzuje se zlaté pravidlo. Refuj v okamžiku, kdy Tě to poprvé napadne! Začíná přifukovat ještě víc, rozestup mezi vlnami se zvětšuje a výška narůstá. Za námi se občas přižene skupinka třech až čtyřech opravdu krásných kousků evidentně výtvor otrantských vrat. Jak nejsme přesně po směru, pokládají Kirké na bok a smýkají s ní jak se jim zlíbí, ale pokud jsme přímo zádí k vlnám, je to nepředstavitelné rodeo a daří se držet loď po všechny tři až čtyři větší vlnky přesně v kurzu. Je hodně pozdní odpoledne a po chvíli si uvědomuji, že když přicházejí tyto vlnky, zakryjí slunce, které mi jinak svítí do zad. Nyní již víme, kdy si máme dávat velký pozor na kurz bez toho, abychom se otáčeli a plavba se stává opravdovou rozkoší. Míjíme Kerkyru a pokračujeme dál. Ráno bychom mohli být na Ithace. Asi ve dvě mně Honza budí, jsem nevyspalý a unavený. Dávám si čaj a lezu ke kormidlu. Oči se klíží. Vítr již dávno ochabnul, začíná slábnout ještě víc. Přidávám kus geny. Po východu slunce se vítr vytrácí úplně. Startuji motor, zapínám autopilota a natahuji kuchyňské minutky. Ráno se s Honzou shodujeme na tom, že by to chtělo normální spánek. Ithaka to jistí. Odpoledne 2. června přistáváme ve Vathi – hlavním městě Ithaki. Odbavení je komické. Chudáci ani nevěděli, že Chorvatsko není v EU, navíc jmse je zmátli tou slovenskou registrací no sranda. Ještě ve finále čekali na telefon, který jim potvrdí, co s náma.
Nakupujeme návnady na tuňáky, na multiplikátor namotáváme tři sta metrů pletené šňůry a těšíme se na zítřek.
Tak to je zatím vše, koho jsem uspal, ten se má už dobře a ostatním se omlouvám. Původně to mělo být pár řádků a nakonec si tu píšu deníček jak slečínka.
Konečně něco pořádného ke čtení. Jen tak dál. Vydrž. Držím Ti palce. Ahoj *R*
. Dedek je většinou slyšet - šumí, dělá to takové ššššš a pak voda 
- váš denníček je úplnne strhujúci 
.
Píšeš fakt hezky. Snad je to i nezanedbatelná reklama pro Tebe i HMS