Plavby El Niňo 2014 - Lakomcova posádka v Karibiku

Vaše zprávy a cestopisy z plaveb a akcí kolem lodí a vody.

Moderátoři: MARIS, Pepa, vilma

Lakomec

Svatý Vincent - den první

Příspěvekod Lakomec » ned čer 01, 2014 7:52 pm

Ráno jsme vytáhli hlavní plachtu na první ref, vytáhli jsme kotvu, a vypluli směr jih za dalším dobrodružstvím. Za Pitonama jsme vytáhli genu, chcípli motory a užívali si krásný jachting. Saint Vincent channel jsme profrčeli celkem rychle, i když pořád nám nějak nešlo přehoupnout se přes 10 uzlů. Lehce pod 10 jo, ale to bylo maximum. Tak probíhala cvičení v trimování hlavní plachty, tam povolit otěže, tam posunout vozík, za chvíli zase dotáhnout přední stěh, no pořád něco. Byli jsme sice na dovolené, ale Jozef má závodního ducha, tak se snažil. Pluli jsme na severní cíp ostrova St. Vincent, nevadilo nám, když jsme se ocitli ve větrném stínu ostrova. Do cíle dnešní plavby to byla hodinka, potřebovali jsme pustit odsolovačku a dobít baterie a hlavně se naobědvat, tak jsme se courali poslední hodinku na motor. Původně jsme chtěli plout do Wallilabou bay, ale zase jsme se na poslední chvíli rozhodli jinak. Zlákala nás Cumberland bay, jen pár stovek metrů severně od Wallilabou bay. Obrázek
Malinká zátoka se čtyřmi hospůdkami. Jedna z nich patří asi francouzům, anebo ji jen mají pronajatou, nevím. Potkali jsme je cestou na výlet, ale moc jsme restauraci nerozebírali. O vyvázání na břehu se starají místní, na vás je jen kotva. My jsme měli na kotvě Miloše, takže všechny kotevní manévry jsme dávali v pohodě. V zátoce nejsou žádní prodavači cetek, korálků a něčeho podobného, jen se o vás perou majitelé hospod. My jsme nakonec dali přednost té, u které jsme byli vyvázaní. Ale až večer. Pokud se nepletu, kolem 1500 jsme se rozhodli vydat se na výlet, první dobrodružství na Vincentu. Cílem byl vodopád Dark view falls, západní strana ostrova, kousek od Richmondu, kde končí civilizace a taky silnice. Když jsme majiteli hospůdky řekli, že pojedeme autobusem (na Vincentu to jsou dodávky, většinou Toyoty, v EU by byly pro 9 lidí, tady jsou pro 15, ale normálně se jezdí taky v počtu 20), zrazovali nás, že nechytneme prázdný autobus, protože odpoledne všechny busy vyjíždějící z Kingstownu jsou plné žáků vracejících se ze školy a taky lidí, co jedou ze zaměstnání domů. Jenže my jsme si trvali na svém, žádný luxus taxíků, pojedeme s místníma. Nač stahovat kalhoty, když brod byl ještě daleko. Že až tak daleko nebyl, to jsme nevěděli. Na Vánoce 2013 se nad Vincentem prohnala silná tropická bouře, velké sesuvy půdy, silnice a mosty zničené a stržené, taky několik mrtvých, kterých domky zavalila valící se masa hlíny. Jenže kdepak na nás, my si dokážeme poradit. Máme přece spoustu nápadů, každý nám dokáže dobře poradit, jako třeba MIG 21.
Tak jsme se vydali cestou necestou, tam kde měl být most nic nebylo a tak jsme řeku zdolali ve lžíci velkého traktoru. Na silnici jsme začali stopovat autobusy. Všechny plné, nacpat do nějakého dalších 8 lidí bylo nemožné. Že pršelo, už nikomu nepřipadalo divné. Tak jsme ztráceli poslední kousky naděje, že se nám výlet povede, už jsme si stanovili death line, že pokud do 15-ti minut nic, potupně se vrátíme na loď. Vilma to nevzdala, pobíhala sem a tam, průprava z cestovatelských dobrodružství po Asii se jí evidentně hodila, po chvíli stopla kabriolet. No srandy kopec, všichni fotili a užívali si větru ve vlasech. Vezli jsme se asi 15-20 kiláků, všichni ve vesnicích se za naším kabrioletem otáčeli, bylo to fajn. Dovezli nás až k vodopádům. Tak jsme řidiči a jeho manželce, co měla celou cestu v náručí malé děcko, přispěli do rodinného rozpočtu. K vodopádu zase potokem, protože mostek byl stržený, ale pilně se pracovalo na jeho znovuzprovoznění. Dark view falls jsou vlastně vodopády dva, jsou dva nad sebou.
Obrázek Obrázek
U vrchního jsme se koupali, dobrá masáž zad. Několik fotek a hlavně pohoda. Kousek nad vodopádem je sběrná nádrž, z které vede do elektrárny v Richmondu krásný starý dřevěný náhon. Miloš, energetik na vedlejší úvazek se vydal všechno probádat a pokud nebude lakomý, podělí se i s čtenáři Jachting infa o zážitky. Myslím že říkal, že ten náhon je unikátní, že o tom četl, nebo dokonce viděl reportáž. Každopádně už jenom minulý čas, takže byl, protože je zcela zničený onou bouří. Z vodopádu jsme šli pěšky do Chateaubelaire, po zážitku s kabrioletem jsme si zaplatili taxík se sedadlem pro každého účastníka zájezdu. Ještě jsme se stavili v místní celnici, což je normální barák, ve kterém žije rodina a paní má na smlouvu customer office. Celní odbavení proběhlo v obýváku, pak na policejní stanici imigrační, a byli jsme přihlášeni. Taxikář byl z vesničky Petit Bordel, kde zavalilo ten baráček s 5-ti lidmi. Tak nám všechno povyprávěl, poukazoval. Moc příjemné svezení. K lodi jsme šli jinou cestou, místo řeky jsme se brodili mořem.
Obrázek
Večer karibská hospoda, karibské jídlo a pití. Pro všechny účastníky zájezdu první den a noc na Svatém Vincentu. Myslím, že je na co vzpomínat. Ale hlavně, to lepší nás jen čekalo, že si užijeme tolik legrace a potkáme Marii, která popluje s námi dál jsme ještě ani netušili.
Uživatelský avatar
vilma
moderátor
Příspěvky: 3148
Registrován: pon kvě 28, 2007 2:00 am
Reputace: 44
Bydliště: Olomoucko

Příspěvekod vilma » pon čer 02, 2014 1:21 pm

Tak zátoka Cumberland bay.

Asi je dobře, že Lakomec neunavoval popisem techniky plavby, protože tomu kdo to umí, je to na nic a tomu kdo to neumí, to stejně nepomůže. Po nádherné plavbě, kdy jsme si katoš vyzkoušeli pod plachtama i na motor, jsme pomalu začali uvažovat, kde přesně zakotvíme. Když jsme nalevo uviděli tuhle malebnou zátoku, bylo rozhodnuto, že to nebudem protahovat. A bylo to šťastné rozhodnutí. Jak už Lakomec napsal, vydali jsme se na výlet a fakt nebyl ledajaký. Video MIG 21 (zvláště 1:00-2:00 minuta) v jeho příspěvku leccos napoví :D.

Po pár metrech bujnou travou, kdy jsme si hezky podebatovali o nebezpečí černých a bílých hadů, jsme narazili na říčku. Když řidič bagru (nebo traktoru??) viděl naše silné emoce, normálně nám jel naproti a nastavil nám lžíci bagru. Chvíli jsme nechápali, co je ochoten udělat. Ale fakt jen chvíli, pak se nám rozblejsklo. Postupně jsme se na lžíci narvali všichni, žádné rozvalování, ale pěkne se držet a nepadat, páč terén byl dost nerovný a lžíce nahoře. Nevím jestli posádka řvala hrůzou či nadšením, ale vím, že Miloš to stihl i natočit, tuším že na mobil. No, paráda, prostě jeden ze zážitků, co se nedá jen tak popsat. Řidič s náma udělal elegantní otáčku, ještě s náma kus popojel a když už fakt dál nemohl, vyklopil nás ve směru naší další cesty a začal se vracet. Nic si nevzal, jen jsme nadšeně mávali a on taky.

Pak nastalo ticho. Na prázdné silnici jsme vyhlíželi něco co nás odveze. Až konečně zastavil nějaký malý 9 místný mikrobusek. Uvnitř bylo úplně černo, jen pár bílých zubů tam zacvakalo a černé pižmo se valilo okýnkama ven. To jsem totálně selhala a vyprskla : "tak tam mě nedostanete!" Evidentně jsem rozhodila morálku celé skupině, páč 8 černochů uvnitř nás pobízelo, že by se tam ještě tak 4 pasažéři vešli, ale nikdo od nás nedokázal udělat ani jeden krok a všichni stáli jak přibití. Mikrobusek odjel a Lakomec mě seřval : "Tak s takovýmhle přístupem si v Karibiku moc nepocestuješ !" Nesměle jsem namítla, že jsem netušila, že to je ta místní doprava, na kterou jsme tak dlouho čekali. Opravdu jsem si myslela, že je to nějaký fór. Nicméně ostatní z posádky, svéprávní, úspěšní lidé, nenastoupili taky....

Nezbylo nám než se usmířit a čekat na další autobusek. Další byl ale plný a další už nejel. Rozhodla jsem se, že naší posádce ten výlet v každém případě zajistím, i kdybych měla obrátit auta z protisměru. To se mi i podařilo, ale požadovaná cena byla taková, že jsem jim řekla, ať se v klidu zas obrátí zpět, směr Kingstown. Pak dalších pár aut s řidičem v obleku mi nabídlo, že mě by odvezlo, ale tu bandu za mnou nikdy. To se pak posádce ale blbě vysvětluje. Oznámila jsem posádce, že ji naučím konečně normálně dobrodružně cestovat. Žádný Hilton, Red Square a klimatizovaná auta, na která byli doposud zvyklí, ale pořádný outdoor. Ať se chystají, že pojedeme pěkně na náklaďáku, kterých tu jezdí víc a jsou i prostornější a dobře větrané. Po několika pokusech jsem narazila na rodinku s korbičkou tak akorát. V kabině byli 4, asi vezli děcko ze školy, a korbička, takové mrhání, úplně prázdná. Jenom teda zbytky stavebního prachu. Cement nebo co.

Nejsme už úplně nejmladší posádka. Nevím, jestli byly v posádce umělé zuby, ale vím, že s námi byl umělý kyčelní kloub. Názorně jsem předvedla, jak nastupovat bezpečně na korbičku přes pneumatiku a pak jen trnula, ať si nikdo nezlomí nohu. Zbytečně, všichni to perfektně zvládli a korba byla naše. Nádherné výhledy po st. Vincentu, místy jakoby nad propastí, zakrývaly jen rozvláté vlasy. Vítr, kopce a vlny štěstí, to je to, co jsme si přáli. Byli jsme nadšení, někdo proto, že se vrátil do mládí, někdo proto, že zažil něco, co by ho ani ve snu nenapadlo. Jozef říkal, že ještě nikdy neviděl Darinku takhle rozesmátou a šťastnou. Darinka měla na sobě nádhernou barevnou halenku, která by se bezvadně vyjímala někde na mezinárodním letišti v salonku extratřídy a celá rozradostněná se v ní cukala na korbě a chytala do ní cement. Všechno je jednou poprvé a Darinka si to opravdu uměla užít.
Uživatelský avatar
vilma
moderátor
Příspěvky: 3148
Registrován: pon kvě 28, 2007 2:00 am
Reputace: 44
Bydliště: Olomoucko

Příspěvekod vilma » čtv čer 05, 2014 9:37 am

Tak popojedem. :)
Drncali jsme si to po serpentině přes zelené svahy. Kolem se střídaly barevné domky, hliněné dvorky a výhledy na móře. Za autem se držel hlouček běžících dětí a psů. Minuli jsme i svah stržený po lijácíh, no nic moc. St. Vincent je hodně hliněný, plný humusu a pořádné lijáky jsou asi něco jako časované bomby.

Po vysednutí na konci vesnice nás čekal nenáročný pochod přírodou. Pak ještě přebrodit řeku a zdolat stoupání k vodopádům. Všude okolo nádherná bujná vegetace, my rostlinkáři jsme si to užívali a fotili ostošest. Bytelné dřevěné schodiště nás dovedlo až nahoru. Nasáli jsme vodní mlhu, která byla cítit všude kolem. Na sobě prach a pot, před sebou cáry padající vody, to se nedalo dlouho vydržet. Pořádně jsme se vycágali, vysprchovali, bylo to skvělé.

Pak o pár stupňů ochlazení jsme scházeli zpět do vesnice. Cestou jsem zase míjeli utržené svahy, vyvrácené stromy, posunuté balvany, no zkáza veliká. Kdo potřebuje natočit film z pravěku nebo vrátit se nohama na zem, tady má určitě možnost. Působila na nás impozantní síla přírody a to jsme ještě nevěděli, co nás čeká, až budeme na jiném místě sestupovat ze sopky.
Uživatelský avatar
rogix
návštěvník fóra
návštěvník fóra
Příspěvky: 179
Registrován: pát říj 07, 2011 2:00 am
Reputace: 2

Příspěvekod rogix » čtv čer 05, 2014 12:25 pm

vilma píše:Asi je dobře, že Lakomec neunavoval popisem techniky plavby, protože tomu kdo to umí, je to na nic a tomu kdo to neumí, to stejně nepomůže.


a ja ze koli comu na toto forum chodim :hmm:
Lakomec

technika plavby

Příspěvekod Lakomec » čtv čer 05, 2014 9:09 pm

to rogix:
tak jestli Tě něco konkrétního zajímá, tak se zeptej, třeba budu umět odpovědět.
Uživatelský avatar
rogix
návštěvník fóra
návštěvník fóra
Příspěvky: 179
Registrován: pát říj 07, 2011 2:00 am
Reputace: 2

Příspěvekod rogix » čtv čer 05, 2014 11:13 pm

ani nie, len to vilma napisala tak tajomne ze si hovorim: neprezradi a neprezradi :D
Lakomec

Young Island

Příspěvekod Lakomec » ned čer 08, 2014 12:32 pm

Po dobrodružství na západní straně ostrova jsme se ve středu ráno vydali na krátkou plavbu na jih, cílem byl Young Island. Young Island jsem objevil na mojí druhé plavbě po Karibiku, od té doby ho nikdy nevynechávám. Plavba byla klidná, v závětří ostrova, dobíjení baterek, výroba vody, opalování. V podstatě pořád, když byla příležitost, jsme museli dobíjet. Nová loď, ale v katastrofálním stavu. Na střeše Catany jsou solární panely, nikdy jsme s elektrikou neměli problém, při standardním počasí tady v Karibiku panely dávají 15-20 Ah, naše panely byly poškozeny a dávali nula nula prd. S lodí jsme si užili dost, zkušenosti s Dream Yacht charterem jsou rok od roku horší. Hlavně jejich přístup ke klientovi je katastrofální. Děsím se toho, až letos převezmou ještě BestSAil, to pak bude zase o důvod míň chovat se slušně, když jim ubude konkurence.
No nic, není to reportáž o Dream Yachtu, tak se posuneme dál na Young Island. Když se pluje ze severu západní stranou Vincenta, na jihu ostrova kurz východ, propluje se kolem ohromné zátoky hlavního města Kingstownu, hned za ní je letiště a hned za letištěm Young Island.
Obrázek Obrázek
Kotvení kolem ostrova je na bójích, všechny patří firmě Charlie Water taxi. Kromě vodního taxi mají i malé autobusy, zorganizují cokoliv odvezou vás kamkoliv, samozřejmě si to nechají zaplatit. Naše posádka už využívá výrazných slev, s Jimmym, jedním z majitelů, máme několik silných společných zážitků.
Obrázek
Kdyby to někoho zajímalo, Historie Young Islandu.
Stát se dá v kanále mezi ostrovem a Vincentem, my stojíme skoro vždy v závětří na západní straně. Je zde krásné koupání a ještě hezčí šnorchlování. Hned vedle Young Islandu je Fort Duvernette, zvaná Rock Fort - skála, ze které je úchvatný výhled. A taky je to moc pěkná procházka po schodech nahoru.
Obrázek Obrázek
Takže po vykoupání a dokumentace o stavu nové lodi (to je důvod, proč jsme se zkrátka přes 10 uzlů nedostali),
Obrázek Obrázek Obrázek
jsme podnikli první výpravu do Kingstownu. Chtěli jsme se podívat do botanické zahrady, něco dobrého sníst a zbytek dne strávit ve městě. Doufali jsme třeba v kavárnu, ale to se tady moc nenosí. Tak jsme něco dobrého koupili a snědli cestou. Místa dobré kávy byla dobrá Cola.
Cestou do zahrady jsem potkal našeho průvodce, tak jsme se domluvili, on otočil a za chvíli nás čekal na recepci.
Tak to je Joel:
Obrázek Obrázek
Oproti minulosti botanická zahrada doznala několik málo změn. Změnil se vchod, teď se vchází jižním vstupem a za návštěvu se platí, do loňského roku byla návštěva bezplatná. Teď je to asi 5 EC$ za hlavu.A za průvodce se platí 100 EC$ za hodinu. Udělali v tom pořádek, vše se platí na recepci a tak odpadá handrkování, kdo kolik komu zaplatí.
Když jsme courali odpoledne městem, potkali jsme Marii. Úplně první si ji všimla Alenka, v podstatě na její popud jsme ji oslovili no a pak už nás doprovázela po zbytek plavby. Rozjela to hned večer, když jsme se vrátili na loď :lol:
Lakomec

St.Vincent - Union Island

Příspěvekod Lakomec » ned čer 15, 2014 8:00 pm

Ve čtvrtek ráno jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna zůstala na lodi a užívala si pohodu s koupáním, výšlapem na Fort Rock a nákupem proviantu v Kingstownu. Druhá jela za dobrodružstvím na severovýchod ostrova. Ráno lodičkou přes kanál, pak chvilku pěšky na autobus no a pak místní linkou do Georgetownu. Kousek za tímto městem je nástup na výšlap na sopku Soufriere. Že se dá objet celý ostrov a zvládnout i sopku za pár peněz se moc neví, ale stojí to za to. Určitě vetší dobrodružství než se nechat všude dovézt autem. Letošní výstup byl troch jiný. Byly obavy z výstupu samotného. Vzhledem k již vzpomínané bouři v prosinci mi všichni místní říkali, že se přechod z východu ostrova na západ ani nemáme snažit, protože cesty už nejsou a i některé horské svahy nejsou na svých místech. Díky těmto obavám jsme se s klukama z Liberce na túru ani nevydali. Když jsme pak lodí pluli kolem ostrova, koukali jsme na posunuté svahy a říkali si, jestli se to dá projít. Ale Broňa s Vilmou se na výlet těšily, tak jsme to zkusit museli. Díky Broni musel i Miloš a myslím si, že to byl jeden z vrcholů, na který Broňa dosáhla.
Ideální je z Young Islandu vyrazit mezi 7-8 hodinou. Autobusů jezdí dost, vozí školáky a lidi do práce. Do Georgetownu to stojí 5 EC$ na osobu. Cesta trvá necelou hodinu, za tu dobu poznáte spoustu přísedících, spoustu pachů a spoustu legrace. Projíždí se kolem rozestavěného letiště, na otevření kterého čeká celý St. Vincent jako na smilování boží. Díky němu se otevřou přímé linky do USA a očekává se znásobení počtu amerických turistů. Kousek za Georgetownem je potřeba z autobusu vystoupit, začátek cesty na výstup je označen cedulí SOUFRIERE TRAIL. To pro ty, kteří by se chtěli na tento výlet vydat. Následuje asi 4 km dlouhá úzká silnice vedoucí banánovými plantážemi. Ani jednou jsem ji ještě nešel pěšky, vždy se dá s někým domluvit a za poplatek vás na konečnou vždy někdo odveze. My jsme se domluvili přímo s řidičem autobusu. Na konci této cesty je malé, ale velmi pěkně udělané zázemí pro všechny turisty. Sociální zařízení, dvě chatky, lavičky na převléknutí. Chvilku jsme zde vydrželi, převlékli se, něco málo snědli a vydali se nahoru. Společnost nám cestou dělali dělníci, kteří chodník čistili od naplavené hlíny, stromů a všeho možného bordelu. V nepravidelných intervalech jsme je potkávali až po úpatí kráteru sopky. Potkali jsme taky pár pěstitelů konopí, kteří nahoru nosí zásoby potravin a jídla pro lidi, kteří se starají o gandžové pole, dolů pak snáší pytle s trávou připravenou na další distribuci. Svatý Vincent je největším exportérem marihuany v Karibiku. Výstup na sopku východní stranou je krásný, nejdřív hustým pralesem, chodník lemují srázy vysoké několik desítek metrů. Je to krásná, asi hodinu dlouhá procházka nahoru a dolů, asi víc nahoru, než se nedojde na hranici lesa. Je zde krásné velké řečiště, které slouží jako příjemné místo na odpočinek, umytí se. Ohromné balvany jsou příjemné na posezení. Tady končí les a začínají nižší keře, nahoře už jen travnatý porost. Druhá půlka výstupu je víc do kopce, hodně fouká, valí se mraky. Samotná hrana kráteru je ve výši cca. 1000 m n.m., kráter může být hluboký 100-200 metrů. Když chcete jít dolů k moři na západní stranu, musí se půlka kráteru obejít, mnohdy na samé hraně. Když fouká, dost adrenalinový zážitek. My jsme měli celkem smůlu na počasí, pršelo, mraky byly dost nízko, takže někdy nebylo nic vidět, ale i tak má Miloš dost fotek na to, aby si jeden udělal představu, jak to tam nahoře vypadá.
Obrázek
Byl jsem strašně zvědavý na cestu dolů, všichni nás varovali. Nakonec to tak hrozné nebylo. Hned na úpatí mě uklidnila skupinka dvou turistů s průvodcem, kteří šli nahoru onou východní stranou. Dobré znamení, že to jde. Spousta míst je jiných, než jsem znal z minulosti, některé svahy už nejsou, některé stezky se musejí obcházet , ale nakonec jsme k moři došli. Paráda. Nahoru nám to trvalo 2 hodiny, dolů něco přes čtyři. Došli jsme do Richmondu, je zde vybudované velké rekreační středisko, které ale nikdo nevyužívá a tak chátrá. Odbordelení v moři, snědení posledních zbytků zásob, přebrodění potoka a pak už jen pěšky k nám již známé osadě Chateaubalaire. Cestou jsme sledovali tepelné zpracování varana nad ohněm, kterého nám chvíli předtím nabízel rybář plující na surfovém prkně. S díky jsme odmítli. Kousek za Richmondem jsme stopli osobák, který nás odvezl do Chateaubalaire. Odsud autobusem do Kingstownu. Cena zase 5 EC$. Celodenní výlet jsme zvládli, pěšky jsme přešli z východního pobřeží na západní, přes sopku. Nohy nás pálili jak sviňa, ale stálo to za to. Já jsem večer jel na letiště pro Karla, jenže po mnoha komplikacích mu zrušili posladní let na Vincent, tak musel čekat až do rána. Přímé lety z USA na Vincent nejsou, protože letiště E.T. Joshua Airport je staré, malé letiště. Karel musel asi 4 krát přesedat, nakonec strávil na cestě i noc. Když jsem zde čekal na Karla, tak jsem náhodou potkal Lambiho, který přiletěl z Floridy. Byl tam kvůli svým obchodům. Až tady jsem pochopil, co je vlastně zač a proč je na Unionu tak “váženým” občanem. Chvilku jsme pokecali a domluvili se na tom, že se zítra potkáme u něj doma na mole. V pátek ráno Karlovo letadlo dosedlo na plochu, naštěstí vše klaplo a tak jsme mohli okamžitě odplout. Čekala nás nejhezčí část plavby, na ty nejhezčí místa Grenadin. 30 mil po větru. Ještě na bóji jsme vytáhli hlavasku, abychom v Bequia channel nemuseli blbnout. Ihned, jak jsme se dostali ze stínu za skálou jsme zhasli motory, vytáhli genu a mazali na jih. Bequiu jsme minuli pravobokem, na její úrovni jsme upravili kurz pár stupňů západně, srolovali menší genu a vytáhli větší. Doprovázeli nás krásné dlouhé vlny a dosti čerstvá bríza se nám postarala o nejkrásnější jachting, jaký jsme si mohli představit. Když jsme se dostali úrovní za Mustique, vlny se zvětšili, vítr mírně zesílil. Na lodi vládlo nadšení, za kormidlem se střídal Maroš s Milošem, občas autopilot, na přední palubě probíhaly welcome drinky s Karlem, opalování a občas sprcha, to když se vlna přehoupla přes levou stranu katamaránu. Dál jsme pluli kursem na Sail Rock, což je takový krásný solitér na východ od Petit St. Vincent. Když jsme minuli pravobokem Canouan, znovu jsme změnili kurs víc na západ a s větrem v zádech se připravovali na proplutí mezi Tobago Cays a Petit Tabac. Pluli jsme jen s hlavní plachtou, posádka na střeše pozorovala korálový útes na pravoboku, jen pár metrů od lodi. Po proplutí obrat proti větru, stažení hlavní plachty, připravení kotvy a kotevní manévr v laguně Petit Tabac. Je zde relativně málo místa, kotví se na hloubce kolem 2,00 metru a pár metrů za zádí po větru je ostrov. Jenže Miloš svůj úkol kotevníka zvládl perfektně a za celý čas jsme se nepohnuli ani o kousek. Všichni účastníci zájezdu plavali na ostrůvek. Je to klasický půlměsíc s palmami a krásnými, bílými plážemi. Protože není skoro vůbec navštěvovaný, člověk má zde pocit jakési euforie a je schopen uvěřit klamu, že objevil něco jedinečného. Když nás v laguně uviděli taxikáři z Tobago cays, připluli se pozdravit a jako předvoj jsme je vyslali na Union, aby Lambimu oznámili naše připlutí. Chvilku před západem sluníčka jsme se vyvázali u Lambiho na mole. Pro dny jako byl tenhle se jachtaři vydávají do Karibiku. A hostina u Lambiho, to je malý kulinářský zážitek. Dohodli jsme se na večeři formou bufetu, zelenina, maso, mušle, ryby, humry. Do toho steel band, skvělá nálada, taneční s Lambim. Ještě teď, když o tom píšu, mám to všechno před očima a je mi fajn.
Lakomec

Grenadiny

Příspěvekod Lakomec » stř čer 18, 2014 5:18 pm

V sobotu ráno, když jsme se probrali po náročné noční šichtě u Lambiho nám začal ten pravý karibský ráj. Je asi jedno, který den jsme kdy byli, všechno to dění tady kolem Union Islandu splývá a nakonec zůstane jedna velká krásná vzpomínka. Program zde je celkem jasný - návštěva všech malých ostrůvků, které se nacházejí na pár mílích čtverečních. A nejsou ledajaké. Jako první jsme navštívili Sandy Island.
Obrázek
Tento krásný ostrůvek patří už pod Grenadu, konkrétně se nachází pár metrů severně od západní části ostrova Carriacou. Poslední vichřice vytrhala všechny kotevní bóje, které zde instalovali v roce 2010. Vlastně ne všechny, z asi 20-ti zbyly jen dvě. Ale jak jsem se bavil s rangerem, který každý den vyjíždí z nedalekého hlavního města ostrova Carriacou vybírat poplatek za stání na bóji, mají v plánu letos znova všechny bóje instalovat znova. Plavba k Sandy Islandu trvá něco přes hodinu, na zadní vítr. Pokud není volná kotevní bóje, kotví se na hloubce 5 - 7 m, dno je písčité. Na Sandy Islandu kromě vegetace a korálů není nic, dokonalý oddych a relax. Krásné plavání a šnorchlování, dokonale čisté moře. Odpoledne jsme se vydali zpět na Union, další den bylo domluvené letadlo. Jak už jsem psal ještě z Karibiku v krátkém shrnutí, další noc, vlastně dvě jsme byli vedle Lambiho na sousedním mole. Union Island je výborné zázemí pro celou oblast. Dá se všechno koupit, v případě potřeby i něco na lodi opravit, je zde banka, ale hlavně krásné plážičky a dokonalý klid. Taky výborný rumpunch. Dělá ho jeden místní, ale celkem profesionálně, má svoje etikety, vyváží ho taky na Sv. Vincent. My jsme dodávku měli domluvenou přes kamaráda, čekala nás v Erika`s Marine Services, celou zásobu jsme vykoupili a po zbytek plavby neřešili problém s pitím. Ani nevím, jestli v sobotu, nebo neděli večer jsme se vydali na návštěvu ostrůvku Happy Island.
Obrázek
Je to malý kus pevniny přímo v Clifton Harbour, atmosféra je zde výtečná, pití taky. Když máte štěstí jako my ten den, je o program postaráno. Borci z místní školy kite surfingu se předváděli, skákali nad hlavami námořníků,
Obrázek Obrázek Obrázek
kteří je odměňovali pitím a ohromným potleskem. Někdo, jako třeba Broňa, i společnou fotografií. Takhle uběhl další večer, a vlastně další den.
Pondělí, úterý a středu jsme postupně navštívili Petit St. Vincent, Morpion, Mayreau a Tobago Cays.
Z Unionu na Morpion je to pár minut, bočák. Morpion je malý ostrůvek o průměru asi 10 m, je na něm slunečník a všichni ho chtějí navštívit. Všude kolem korály. Asi po hodině jsme se přesunuli kousek dál, Petit St. Vincent. Pro mě jeden z nejhezčích ostrovů. Soukromý ostrov, ale přístupný pro věřenost. V roce 2011 vybudovali na pláži nádherný bar a restauraci, dělají výborné drinky a mají výbornou kuchyni s množstvím místních dobrot. V zátoce je pár kotevních bójí, jinak kotva na hloubce do 4 m, písčité dno. Kolem ostrova je nádherná procházka, krásný západ slunce. Všechno upravené a čisté, jak jsem říkal, pro mě asi nejvíc.
Obrázek
Obrázek
Druhý den ráno jsme pluli na Mayreau. Vytáhli jsme plachty a hned do úzkého kanálu východně od Morpionu. Je to nádhera, ale trvalo mi to 5 let, než jsem si letos troufl poprvé. Pak dál na sever, kolem Palm Islandu pravobokem a Unionu levobokem. Na Mayreau byla cílem zátoka Salt Whistle bay. Je to jedna z nejhezčích zátok, na východní straně klidná teplá voda, na západní straně divočina a vlny. Oblíbené místo kite surfistů, já jsem tam seděl asi dvě hodiny a koukal. Čuměl a záviděl, a byl strašně na sebe naštvaný, že neumím. Snad někdy bude příležitost se naučit. Zátoka se odpoledne začala strašně plnit, nakonec tam bylo večer něco přes 30 lodí. Skoro všechny na kotevních bójích.
Obrázek Obrázek
Ve středu ráno jsme vypluli směr Tobago Cays, severní stranou obepluli Mayreau a pak mezi Petit Rameau a Petit Bateau na kotevní bóji. Stáli jsme jižněe od Baradalu, jen kousek na plážičku. Plavali jsme se želvami, kochali se návštěvou leguánů a lenošili.
Obrázek
Byl to poslední den na Grenadinách, zítra nás čekala plavba na sever. Po večeři - podával se tuňák - proběhla na lodi oldies party, to když jsem pouštěl staré pecky. Když přišel na řadu Walda, Darinka si vzpomněla na mladé časy, oči zvlhly a tělo se rozvlnilo do rytmu. Růže nikdy nezklamou. Takhle jsme strávili večer, a když nám přeháňka umyla částečně loď, byli jsme ještě rádi.
Naposledy upravil(a) Lakomec dne čtv čer 19, 2014 11:04 am, celkem upraveno 1 x.
Lakomec

Sv. Vincent-plavba na sever

Příspěvekod Lakomec » sob čer 21, 2014 12:50 pm

Ve čtvrtek ráno následoval první přesun na sever. Hlavní plachta ven, za chvíli gena. V závětří Canouanu jsme opět dodělali vodu, trošku dobili baterky a něco málo snědli. Pak už krásnou stoupačkou směr St. Vincent. Vítr stálý, nádherný jachting. V kanále mezi Bequia a St. Vincent to bylo trošku víc zvlněné, ale refovat jsme nemuseli. Za chvilku jsme ho přepluli a v závětří ostrova opět voda a baterky. Voda byl problém celé plavby, ale dalo se to vydržet. Chtěli jsme do Wallilabou bay, podívat se na piráty. Bohužel je to už jen historie, kulisy skoro nejsou, vše zchátralé, velká škoda že to neumí udržet v normálním stavu. Ihned po připlutí nás přivítal kluk, který se o nás staral s předchozí posádkou. Něco jsme u něj nakoupili, tak byl spokojený. To co nevyšlo s minulou posádkou, vyšlo teď. Když nám nabídl exkurzi plantáže, bylo vidět, jak to všechny moc láká. Když nám řekl, že je to jen 20 minut, nebylo co řešit. Ubezpečili jsme se, že to je fakt jen 20 minut a navíc jen kousek za vesnicí, dostupnost výborná. Takže všichni společenský oděv, crocsy, Darinka společenské botičky. Tá Darinka, která má umělý kyčelní kloub. Společenský oděv asi proto, kdyby nás snad překvapila policie a chtěla vyslechnout, abychom reprezentovali. Je jedno, že jsme na plantáži, hlavně vypadat dobře a působit velmi slušně. Já jsem měl v takovém vaku do ruky všechny doklady, musel jsem taky udělat check out z Vincenta. Opustili jsme loď, za všeobecného nadšení jsme došli na konec vesnice, pak ještě kousek dál, po 40-ti minutách jsme si dali pauzu a vypili kokosové mléko. Začalo pršet. Pořád pohoda, široká silnice, částečně nově upravená, ale žádný asfalt, štěrk. Po hodině jsme se opět zeptali, jakých 20 minut to myslel, zřejmě těch posledních. Když je někdo v jednom kuse zhulený, čas asi není podstatný. Po pár minutách jsme odbočili na lesní pěšinku, pořád dobrý. Kolem potůček, pořád ještě krásná procházka. Když průvodce za stromku podal plastovou lahev uřízlou do hrníčku a nabral vodu z potůčku, všichni jsme se napili a bylo nám hej. Všichni, kromě Vilmy, se smáli, super dobrodružství, hahaha, strašná prča. Vilma klela a snažila se ostatní zastavit, že přece nejsme magoři, abychom šli dál, když 20 minut bylo minimálně minut 120. Kousek za vesnicí znamenalo pochod cestou necestou, a to jsme byli jen ve 350 metrech n.m. Když jsme z oné příjemné pěšinky odbočili kolmo nahoru a drali se lesíkem, bez ničeho, ve šlapkách, v dešti, to už Vilma nevydržela a důrazně nás upozornila, že není ostuda se vrátit, že blb je pouze ten, kdo přecení své síly a svojí blbostí si přivodí zranění. Jenže zakázaného ovoce nejvíc chutná, takže za všeobecného veselí jsme se drali dál nahoru. Když musíš, tak musíš. Na tom jílu, po kterém jsme šlapali to klouzalo, chytali jsme se stromů, keřů, vůbec všeho, co bylo po ruce. Nakonec jsme došli až na plantáž - z nuly do 510 m n.m., všude kolem samá gandža, samé hulení. FUJ, hnus fialový. Fotilo se, zkoušelo se, hodnotilo se, ale hlavně se odpočívalo. Malý skromný příbytek, no spíš něco jako přístřešek pro psy, praskal ve švech, tolik bělochů tam nikdy najednou nebylo. Pořád pršelo, a pořád to byl déšť dosti hustý. Věděli jsme že zpátky musíme, ale moc se nám nechtělo. Myslím si, že teď všem došlo, že to byla trochu pošetilost, a že by to nemuselo skončit úplně v pohodě. První jsem vyrazil já a Karel, museli jsme pospíchat na celnici. Přece jen jsme nepočítali s tím, že procházka 20 minut tam a 20 zpět, do toho něco na exkurzi, se může protáhnout na celé odpoledne. Po chvíli jsem sundal crocsy, přece jen naboso se šlo líp, ale i tak divočina. V jedné ruce crocsy, ve druhé vak s doklady a foťákem od Alenky, masakr. Nakonec jsem to dal asi se dvěma pády, špinavej jak hovado. Ale potok to jistil, všechno jsme vypral cestou. Mokrý jsme byli stejně, tak co. Cestou do Wallilabou oblečení částečně uschlo. Nakonec vše dobře dopadlo, za nějaký čas po nás dorazili i ostatní, nikomu se nic nestalo. Jo, moto zájezdu bylo naplněno. Hlavně ať jsou zážitky silné. Na Vincentu jsme navštívili dvě botanické zahrady, dali výstup na sopku, neméně náročný výstup do třetí botanické, tak trochu jiné, koupali se pod vodopádem, jeli kabrioletem, bagrem, ale hlavně - nekonečný příběh s Marií.
Lakomec

Sv. Lucie a Martinique

Příspěvekod Lakomec » ned čer 22, 2014 9:50 pm

V pátek ráno jsme vytáhli kotvu, rozloučili se s St. Vincentem a odpluli na sever. Wallilabou leží cca v polovině ostrova, na severní konec opět na motor. Udělali jsme snídani, dobili baterky a udělali něco málo vody. Pluli jsme kousek od břehu, koukali na pobřeží, farmy na svazích sopky Soufriere. Když se do nás na konci ostrova opřel vítr, vytáhli jsme genu a mazali dál k Lucii. Moc nám to nešlo, dost nás snášelo na západ, takový den trošku blbec. Ale i to se na moři někdy stává, víc boj než pohoda. No, nějak jsme se nakonec k Pitonům dokodrcali. V závětří opět na motor, cílem byla Rodney bay. Rodney bay je skvělé zázemí pro jachtaře, krásná marína, výborné služby a ve městě spousta skvělých barů, restaurací a cukráren. Po připlutí do Rodney jsme udělali kolečko po maríně, abych všem ukázal, jak to tam vypadá. Nakonec jsme se vyvázali na benzínce. Je to grátis. I když to neradi vidí, dá se to domluvit. V roce 2011 jsem platil 50% ceny stání v maríně, letos jsme je ukecali. Však to bylo jen na pár hodin. Hlavním důvodem vrácení se na Lucii byla páteční street party na gros Islet.
Obrázek
Je to kousek města hned za marínou, každý pátek uzavřou část města a paří se. Je to krásná tečka za pobytem v Karibiku. Jídlo a pití všeho druhu, výborná atmosféra. Maroš si zahrál i na bicí, celý večer byl boží.
Obrázek Obrázek
Něco po půlnoci jsme se postupně vraceli na loď, plánované odplutí bylo na 0300. Připravili jsme loď, holky zalezly do kajut a my, mužská část posádky jsme vypluli. V zátoce u Pigeon Island jsme vytáhli hlavní plachtu, za ostrovem genu. Nádherný noční jachting. Poslední rozloučení s Jižním křížem. Karel s Marošem se vystřídali u kormidla, nápojový technik nakrmil rybičky, to aby si bylo o čem povídat. Všechno je jednou poprvé. S východem slunce jsme se přiblížili k Martiniku, udělali ještě pár réček a u první bóje v plavební dráze na vjezdu do Le Marin naposledy stáhli plachty a připravili loď na tankování. Začalo se balit, uklízet, no zkrátka všechny ty hrozné a ošklivé věci, co se musí udělat, když končí plavba a jede se domů.
Při odevzdáváni lodě jsme zažili nepříjemné překvapení, to když se technici z Dream Yachtu pokoušeli námi nahlášené závady vůbec neopravit a ponechat loď pro další posádku jakoby v pohodě. Tady jsem ztratil veškeré iluze a v podstatě jsem se dost s personálem pohádal. Nakonec to odnesl vedoucí základny, kterého jsem doslova odtáhl na loď a za pomoci Karla jsme mu k nelibosti hlavního technika demonstrovali nefunkčnost vodního systému. Když pochopil, že jeho technici závadu zatajili a ani ji nechtěli opravit, nastal na palubě dosti velký křik, za který bych se ani já stydět nemusel. Nakonec technici na pokyn nejvyššího rozebrali nádrž s vodou a vytáhli toto.
Obrázek Obrázek
Není divu, že vodu z této nádrže nešlo vůbec používat. Místo vody se zavzdušnil celý systém, protože systém nasával vzduch z vršku nádrže místo vody z jejího spodku.
V podstatě stav lodí u Dreamu a hloupost jejich zaměstnanců byl jediný horší zážitek z celé plavby. Zaplatíte za novou loď. Když chybí vinšna,
Obrázek
tak vám s přirozenou lehkostí oznámí, že ji i tak nepoužíváte. Když je vadný solární systém, suše konstatují, že ho vlastně nepotřebujete, že je doporučené denně několik hodin motorovat, kvůli výrobě vody. Když namítnete, že používaní vody je i tak dost relativní, když z dvou tanků můžete používat jen jeden, s klidem sdělí, že to stačí, že druhý tank je v podstatě jen rezervní. Když jsem naposled řešil s Dreamem problémy s charterem, dali mi voucher na 1.000,. EUR, který jsem si uplatnil při další plavbě. Když jsem reklamoval letos, písemně s celou dokumentací všech problémů na jejich oddělení péče o zákazníky, už ani neodpověděli. Bohužel ani agent ALTUMARE s tím nic neudělal. Jsem trošku zklamaný, ale jen trošku. Přece si nebudeme kazit plavby v Karibiku bandou ignorantů. Jen ještě nevím, od koho budu brát loď příště.
Takže než jsem já s Karlem zařizovali check out, Maroš šel do půjčovny pro auto. Měli jsme Nissan Jumpy pro 9 lidí, s tím jsme si pak další dny v pohodě na Martiniku vystačili. Po nastěhování do hotelu na Sv. Anně jsme se byli vykoupat na plážičce, no spíš si tak trochu odpočinout. Večer jsme poseděli v restauraci u live vystoupení místní kapely. V hotelu probíhají jednou za 14 dní ohromné párty, sjíždí se lidi z celého okolí, platí se vstupné, k večeři jsou speciality formou tříchodového menu. Pěkná tečka za zájezdem.
Ráno jsem Karla odvezl na letiště, poslední přiletěl a odletěl první. Po návratu jsme autem odjeli na jih ostrova, pak jsme se vydali prozkoumat poloostrov Caravelle na východním pobřeží, který je přírodní rezervací. Projezdili jsme ho křížem krážem, vykoupali se na pláži v rybářském městečku Tartane.
Obrázek Obrázek
Cestou zpět jsme se stavili na jídlo - grilované kuře u silnice a pozorovali jsme v zátoce závody místních rybářských lodí, na Martiniku je to celkem velká tradice. Pamatuji si, že i v Le Marin, když vytáhnou lodě na vodu, všichni se shromáždí na břehu a je to taková společenská událost.
Obrázek
Večer jsem odletěl já, v pondělí pak všichni ostatní. Abych se z toho francouzského snu neprobral úplně, v Paříži mě přivítala stávka taxikářů.
Obrázek

Zpět na

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host