Omlouvám se za dost opožděné pokračování, ale nějak nebyl dřív čas. Takze to co ted popisuju se udalo uz nekdy začátkem srpna.Kolem jižní Itálie do ŘeckaZ Liparských ostrovů odplouváme za slabého severovýchodního větru a míříme na sever Sicílie. Čekat na lepší se vítr nám nechtělo, protože ani na dalších několik dní předpověď nic solidního neslibuje. Nakonec vítr slábne ještě víc a tak musíme na Sicílii domotorovat. Překvapuje nás, jak je severní Sicílie hornatá. Ani nevím proč jsem si myslel, že Sicílie je spíš placka – asi jsem nedával ve škole pozor
Škoda, že nemáme víc času, protože určitě by stálo za to, to tam víc poznat. My se ale už těšíme za kamarádama do řecka a tak se na Sicílii zdržíme jen velmi krátce, jeden den na kotvě v zátoce u Capo Milazzo, druhý den ještě zajedeme do Milazza dotankovat naftu a pak hned pokračujeme podél severního pobřeží Sicílie k Mesinské úžině.
Obecně je Mesinská úžina, oddělující Itálii od Sicílie, považována za potenciálně nebezpečné místo. Celkově je necelých 20 mil dlouhá a asi 1,5 až 5 mil široká. Proplouvá tudy celkem hodně obchodních lodí a hlavně je zde velkej provoz trajektů, které zajišťují dopravu na Sicílii. Taky je tu systém rozdělené plavby (TSS) a malé lodě se nesmějí plést velikým do cesty.
Dalším možným nebezpečím je silný proud (který samozřejmě mění směr a sílu podle přílivu a odlivu) a také větry, které většinou bývají silnější než hlásí předpověď (protože jak na Italské tak Sicilské straně jsou poměrně vysoké hory, které tvoří trysku). Je tedy dobré znát čas, kdy jdou proudy směrem severním a kdy směrem jižním. Pak jsou tu víry (jimž dominuje slavná Charybda a Scylla) o kterých psal už Homér v pověstech o Oddyseovi…
Scylla je nestvůra, nebo spíše drak, který má údajně 6 hlav, a žije v jeskyni, hned naproti další stvůře jménem Charybda. Ta žila, nebo možná ještě žije, v Messinské úžině a způsobuje obrovský mořský vír, který rozdrtí vše, co se do něj dostane. Námořníci neměli jinou možnost, jak se přes ně dostat, než plout blízko skály, kde žila Scylla, nebo to risknout, a plout přes oblast, kde pohlcovala vodu Charybdis. V řeckých pověstech o Oddyseovi je zmíněna i Skylla a Charybda. Když se Oddyseus vracel zpátky domů, za svou manželkou ze svých dobrodružství, plul mořem, a před ním byly překážky. Těmi překážkami byly tvor, zvaný Scylla, drak s šesti hlavama a dalším byla Charybda, podmořská obluda, jež pohlcovala moře, a chrlila jí zpátky ven. 
Oddyseus měl to štěstí, že Scylla na něj, a jeho posádku už čekala u vchodu u skály, a Charybda pohlcovala vodu, čímž tvořila vodní vír. Oddyseus si měl vybrat, buď popluje u skály, jež obývala Scylla, a bude riskovat život svůj, a svých mužů, nebo popluje blízko možského proudu, jež tvořila Charybda, a bude riskovat ztroskotání lodi. Oddyseus se rozhodl pro první možnost, při níž on přežil, ale část jeho posádky byla sežrána Scyllou. Dle pověstí z této smrtící kombinace v moři vypluly pouze dvě lode, a to loď Argonautů, která byla ovšem chráněna bohy z Olympu. Druhá byla loď Oddyseova, která neměla žádnou pomoc, a vše zvládla se svou posádkou sama.
Ještě v předminulém století byly tyto víry mnohem nebezpečnější, avšak mohutné zemětřesení v roce 1908 naštěstí změnilo tvar dna a tedy i proudění vody v úžině a ta se pak stala vcelku spolehlivou a frekventovanou námořní trasou.
Takže už cestou plánujeme, jak nejlíp Messinu proplout. Pilot říká, že tam můžou proudy dosahovat až 4 uzly, což by při naši běžné cestovní rychlosti okolo 5 uzlů bylo sakra znát. Naštěstí prý jen na kratších úsekách v nejužším místě úžiny. Stejně se ale rozhodujeme zbytečně neriskovat a počkat si, až bude proud našim směrem. Dle pilota začíná proud jižním směrem cca 4,5 hodiny po High Water v Gibraltaru. Zakotvili jsme tedy v zátoce před Messinou (na Italské straně) a čekali. Taky jsme se rozhodli neplout v TSS (systému rozdělené plavby), ale využít pobřežních vod, kde není plavba řízena. Dle pilota se sice musí na řídící centrum TSS hlásit jen lodě delší než 45 metrů, ale na zahraničních fórech jsme našli různé informace o tom, že praxe je od toho, co říká pilot, často rozdílná a že nějaké plachetnice dostali mastnou pokutu apod. Tak než se dohadovat po vysílačce s nějakýma bláznivýma italama jsme radši zvolili plavbu v pobřežních vodách, kde bychom neměli nikoho moc zajímat.
Vypluli jsme cca půl hodiny před předpokládaným začátkem proudu jižním směrem, od čehož jsme si slibovali, že ze začátku poplujeme v mírném/končícím protiproudu a že do neužšího místa doplujeme cca v době, kdy bude proud minimální, protože se by se měl měnit jeho směr. Jenže to se jaksi moc nekonalo. Hned nám bylo jasné, že to nebude tak jak jsme si naplánovali – nejenže v úžině se vítr okamžitě zvedá na cca 2 až 3 násobek toho co před úžinou, ale místo očekávaného slabého protiproudu, nás stále více urychluje proud našim směrem (ačkoliv jsme ještě měli mít spíš protiproud) a po chvilce už místo našich běžných 5ti uzlů plujeme víc než 8 uzlů. Ve vysílačce slyšíme jen samé „All ships, all ships, all ships“ a „securite, securite, securite, …“ ale dál už tomu kvůli italské angličtině a kvílení větru prdlajz rozumíme. Ale ostatní lodě plují normálně dál, asi 50 metrů od nás projeli CostGuardi (sice nás chvíli očumovali, ale nic nevolali ani negestikulovali) tak pokračujeme také. Vítr je bohužel proti a sílí, takže se zvedají nepříjemné krátké a strmé vlny. Ale není to zatím nic dramatického.
Rychlostí okolo 8 uzlu se tedy blížíme do nejužšího místa. A najednou i v těch vlnách jasně rozeznáváme ten očekávaný vír. Akorát to nebyl klasickej kruhovej vír, ale spíš takové rozhraní dvou proti sobě tekoucích proudů, které ve výsledku tvořili takový hodně eliptický tvar s ostrým rozhraním proudů uprostřed. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Jako když jedna řeka teče jedním směrem a hned vedle ní druhá řeka teče opačným směrem. Jakmile jsme tím rozhraním projeli, tak v podstatě během pár metrů klesla naše rychlost z 8mi uzlů na asi 2. A navíc ten protiproud nás tlačil směrem ke břehu, což vzhledem k tomu, že jsme pluli v zóně pobřežní plavby (a tedy nějakých cca 100m od břehu) nebylo moc zábavný a měli jsme docela slušně sevřenej zadek
. Zvlášt při představě, že by se v tu chvíli třeba něco stalo s motorem nebo tak něco. Ale toto trvalo jen chvíli, jen pár desítek metrů (pak už proud dost znatelně slábnul) a tak zpětně musím říct, že nějak zvlášť nebezpečný to nebylo. A navíc to tam docela hlídaj Coast Guardi, který by snad v případě problémů pomohli. Takže jsme pokračovali stále dál, protiproud pomalu slábnul, akorát vlny co zvedal protivítr od jihu se zvětšovali. A jak byli strmý, tak byly docela nepříjemný a plavba proti nim trochu nepohodlná.
A protože na konec úžiny to bylo ještě dost daleko, tak jsme se rozhodli zastavit v přístavním bazénu v Regio di Calabria. Předpověď totiž slibovala, že v noci se má vítr otočit a my bychom tedy zbytek úžiny propluli s větrem v zádech. A taky jsme měli info, že zde prý tolerují jeden den stání zdarma u mola (ikdyž tam je jednak marina a jednak nějakej yacht club). Zpočátku to tak i vypadalo a my si v klídečku stáli mezi starýma loděma u mola, uvařili jsme si teplý jídlo a protože byla neděle, tak tam v podstatě nebyla ani noha. Jenže asi za 2 hodiny přijeli coast guardi a že prej tam stát nesmíme a musíme buď odjet nebo plout naproti – načež ukázal rukou směrem k tomu yacht clubu naproti, kde už na mole stál chlapík a mával na nás. Hned nám bylo jasný, že to on na nás coast guardy poslal, syčák
. Protože nikomu jsme tam nevadili. Jen jemu asi vadilo, že tam stojíme zadarmo, když on má u mola místo. A protože hádat se coast guarda (ještě k tomu italskejma) by asi nebylo moc chytrý, tak jsme holt do toho yacht clubu přejeli a vyplázli 50 EUR. Ale protože to byla teprve naše třetí návštěva mariny za více než 2 měsíce co jsme na cestě, tak jsme to prostě vzali jako fakt a dál to neřešili. Do večera tam nahnali další lodě. S jedněma jsme se bavili a řekli nám, že to tam je prostě mafie, že jsou domluvený s coast guardama a nemá cenu se s nima hádat. Oni moc dobře vědí, že nikde blízko žádná levnější alternativa stání není.
V Messině je ještě jedna zajímavá věc – místní rybáři. Messinská úžina je také známá tím, že tudy proplouvají mečouni a tuňáci. A tak je logický, že je místní rybáři loví. Ale loví je poměrně specifickým způsobem – mají speciálně uzpůsobený lodě (tzv. Swordfishing boats) tak, že na cca 10-15m motorové lodi, mají odhadem tak 20-30 metru vysoký příhradový „stožár“ a z přídě té lodi je vpřed vystrčena neskutečně dlouhá „lávka“, odhadem taky okolo 30 metrů. Ten „stožár“ a „lávka“ jsou propojeny soustavou lan jak mezi sebou, tak s lodí. Na vrcholu „stožáru“ sedí 1-2 lidi, kteří jednak pozorují, kde se mečouni nacházejí a rovnou ze shora řídí loď k nim. Na konci lávky je pak harpunář, který se právě díky té ve vzduchu zavěšené lávce nepozorovaně dostane nad nic netušící mečouny, které se pak snaží harpunou zasáhnout a ulovit.
Počkali jsme tedy v Regio di Calabria do druhého dne, předpověď vyšla a my časně ráno vyrážíme jižním směrem s příjemným větrem v zádech. Museli jsme vyplout opravdu brzy, protože na jihu itálie není vůbec žádná marina ani kotviště, kde by se dalo v případě potřeby schovat. A tak chceme doplout až do mariny Rocella Ionica, což je ale nějakých 60 mil, takže pro nás odhadem 12-15 hodin plavby. Vyplouváme tedy za rozbřesku a cestou v dáli ještě pozorujeme siluetu Etny, 3300 metrů vysoké Sicilské sopky.
Počasí nám ale přálo, takže okolo 5té hodiny odpoledne jsme tam. Před marínu sám od sebe vyjel člun, přijel k nám, řekl jen dvě slova - Follow me – a zas se otočil a odjížděl. Vjezd do mariny je totiž dost zanesený a musí se tedy plout hodně vlevo a pak těsně vedle vlnolamu. Jedeme tedy za člunem. Ještě si zapnu záznam trasy na tabletu v navionicsu, abychom podle toho pak mohli vyjet ven. Marina je to moc příjemná, poměrně nová, personál příjemný a navíc na italské poměry celkem levná (platíme cca 30 EUR). Za 1 EURo si tam půjčujeme kola a vyrážíme do cca 2 km vzdáleného města. V Maríně je navíc vyhlášená pizzerie, kam se sjíždějí lidé z široka daleka. Když bych trochu parafrázoval pohádku o Rákosníčkovi, tak by se dalo říct, že : Ve dne je ta pizzeria docela obyčejná, ale sotva ji večer přikryje černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci. Nejdřív totiž na molech před marínou rozloží další stoly. Spousty stolů. My napočítali cca 130 stolu pro 6-8 lidí. A nutno říct, že většina z nich byla rezervovaná. A to byl všední den. Pak začnou proudit doslova zástupy lidí a ty stoly obsazovat a objednávat si. To ale není všechno. Nedělají tam totiž klasické kulaté pizzy. Tam dělají obdélníkové pizzy a prodávají je na metry. Přesněji řečeno, minimální objednávka je 0,5 metru, na který si můžete objednat 2 různé druhy. My si pro 2 dospělé a 2 děti objednali 1m (složený ze 4 různých druhů) . To nám donesli na metrovém prkně, které dají doprostřed stolu, ze kterého si každý bere co chce. Bylo to vynikající a bylo toho fakt hodně. Pupky jsme si nacpali k prasknutí a i tak jsme to všechno nesnědli. Zbytek nám automaticky zabalili s sebou do krabice a to celé za cca 25 EUR. Prostě parádička a budete-li mít někdy cestu kolem tak tam určitě zajděte
Vyplouváme opět brzo ráno, protože nás čeká zas docela slušná štreka. Podle uložené trasy v navionicsu bezpečně proplouváme skrz zanesený vjezd a míříme podél pobřeží na sever do přístavu Le Castella. Tam jen na kotvě přespíme protože předpověď na další den slibuje příznivý vítr k přeplavbě do řecka. Je to nějakých 160 mil, takže pro nás s nějakou rezervou zhruba 40 hodin. Vstáváme ve 4 ráno, abychom tam za den, noc a den byli a nemuseli být na moři 2 noci po sobě. Když pluje větší posádka tak je to pohodička – většinou se při přeplavbách pravidelně střídají “na 3 směny” s tím, že mají “službu o kormidla”, “odpočinek ” a “spánek”. Jenže když jsme jen 2 a k tomu máme s sebou děti tak to jaksi nejde Jednak 2 lidi na 3 směny jaksi nevycházejí ale hlavně ani na žádný “odpočinek” moc není kdy, protože kdo nekormidluje musí dohlížet na děti a hlavně je nejak zabavovat když už je nebaví hrát si legem, na tabletu a tak apod. Jedna noc na moři jde celkem v pohodě, druhá noc za sebou už by asi byla únavnější. Ale naštěstí jsme to zatím nikdy nepotřebovali. Navíc kluci jsou bezva, většinou se zabaví sami a I pomáhají kormidlovat apod. A taky náš VětroSam odvádí velký kus práce, takže často jen kontrolujeme obzor a sledujeme jak míle ubývají. Asi půl dne sice fouká o něco víc než hlásila předpověď, takže se na otevřeném moři zvedli zhruba 3 metrové vlny, ale naše loď to zvládá v pohodě a se cítíme se na ni bezpečně. Akorát že původě jsme měli v plánu plout na sever Corfu (protože to tam je nejblíž), jenže vítr se oproti předpovědi trochu stočil a taky jsme se nechtěli probíjet proti vlnám, takže v průběhu plavby měníme plán a stáčíme loď ze severovýchodního kurzu víc na východ a plojeme na bočák někam mezi Corfu a Paxos.
Druhý den v poledene vítr v podstatě lehnul. Už máme sice Corfu a Paxos na dohled, ale i tak nám trvá ještě zhruba 5 hodin, než odpoledne okolo 18té hodiny, po cca 38 hodinách plavby, zakotvíme na severu Paxosu v zátoce Lakka.
Trochu slavíme štastné doplutí do Řecka a říkáme si, že nejhorší už máme za sebou, že teď už nás čeká jen pohodové flákání „chorvatského stylu“ po řeckých ostrovech. Ale to ještě netušíme, co nás čeká. O tom ale až příště
Tak šťastnou plavbu.
...ze Sardinie jsme odjizdeli okolo 20. cervence a aktualne uz jsme par dni v Recku 
Ale dalsi dily musim nejprve sepsat.
Nevim jestli to bylo nepresnosti map nebo chybou polohy diky spatnymu GPS signalu, ale od my doby si davame jeste vetsi pozor a takova mista objizdime s vetsi rezervou. A treba na severu Corfu, kdyz jsme jeli do nekterych zatok kotvit, tak nekde, kde podle mapy melo byt treba 7 metru (a tedy dobre misto ke kotveni) tak tam bylo treba 15 metru. No moc tam ty hloubky nesedeli, ale vetsinou byla vetsi 
