Kupodivu slunečný páteční podvečer v přístavním městě Harlingen ve Frísku.
Na břehu kanálu v přístavu Zuiderhaven převládá čeština, teď – v polovině října.
Nevím, pro kolik lidí je to srdeční záležitost, kolik suchozemců je tu s kamarády, ze zvědavosti, za odměnu, z hecu, jen tak. Ale všichni se zítra ráno stanou součástí posádek lodí regaty historických plachetnic. Jak nejlépe překonat ostych, seznámit se a navázat řeč? U piva a kytary je to ideální.
Nejsem oproti ostatním totální suchozemec, moře už mě houpalo na vlnách vícekrát a nebylo vždycky úplně vlídné. Vím, jak se zachází s plachtami, jak je důležité tvořit tým a nejen pomyslně táhnout za jeden provaz. A tak nejsem u ranního školení tolik vyvalená, když nám Laurence – takový první důstojník – stručně vysvětluje jak se s čím zachází a jak se chovat na palubě. Všichni kývají, ten kluk má charisma a tak se mu podařilo probudit v nás závodníky.
Lodě se musí dostat z přístavu na moře, napnout plachty a silou větru zdolat necelých dvacet námořních mil ve vodách Waddenzee – k ostrovu Terschelling. Zatím jsme jak parta japonských turistů – plujeme na motor kanálem a spouště fotoaparátů cvakají ostošest. Obdivuji Josku, kapitána Poolsteru, který s klidem dvěma prsty přidržuje kormidlo třicetišestimetrového klipperu. Na špici, tam kde potřebuje vidět, se motají fotografové. Ale evidentně je tu doma a vyjíždí na volné moře bez jediného povelu „sedni“.
Posádky se ujímá Laurence, dělí si nás do dvou skupin – na příď a na záď. Jeho povely jsou jasné, stručné, občas je zazpívá, žertuje, žádný stres a startovní napětí. Pět lidí k tomuhle lanu a tady jeden muž točit klikou. Cože? No tak dva….
Plachty se vytahují přes kladkostroj, ocelová lana se navíjejí a Laurence je co chvíli umravní do správné polohy. Až mrazí, když strčí ruku mezi naviják a ocelové lano, je ale rychlý a přesný. No vy to nezkoušejte, směje se. Tak šup, teď spustit čelen, ty chytni tohle lano, ty jí tady pomož a hop, hop, hop – přední kosatka letí nahoru. Poolster se oplachtil do plné krásy, je pěkný boční vítr a nabíráme rychlost. Kdo by čekal startovní čáru, výstřel a řádku vystřelivších lodí, tak ten by se mýlil. Závod probíhá ve svižném tempu, ale tahle dramata se tu neodehrávají. I když ta malá, osobní, ta teprve přijdou. No ještě si nesedejte, na lodi je práce pořád – tohle přitáhni, takhle se smotá lano, nic se nesmí válet na palubě.
Změna kurzu, obrat, zadní vítr, není to nejrychlejší, ale motýlí křídla lodí jsou efektní – obzvlášť pro dokumentaristy. Nad hladinou přelétá letadlo, mává křídly, krouží, máváme taky, to ať jsme na fotkách pěkně vidět. Tak teď se ohlédni! Nejen před námi, ale i za námi je moře plné lodí. Převládají bílé plachty, jen některá z lodí má plachty hnědé, temné, jakoby pirátské. Bože to je krása! Hledáme partnerské lodě – Frans Horjus a Actief.
Actief je bílý klipr se světlými stěžni, támhle je! Pár mil a jeho náskok je smazán. Možná vám to připadá divné, všichni přece jedeme na stejný vítr. Kouzlo je v nastavení plachet. Je to jediná chvíle, kdy Joska opustí svoje místo za kormidelním kolem – vyskočí na palubu, dotáhne jediné lano u hlavní plachty a loď zrychlí. Příď krájí vlny a nám se obličeje rozzáří o chlup víc. Na obzoru už se rýsuje silueta majáku Brandaris a co je ale podstatnější - Frans Horjus na dohled!
Cílem projíždíme o dvě délky lodě před touhle perlou hnědé flotily a naše radost nezná mezí! Neznamená to ale volno. Loď musí ještě bezpečně přistát. Tak každý na místo, sbalit plachty není žádný odpočinek, i cestou dolů kladou odpor. Joska vede loď do přístavu na ostrově Terschelling, harbourmaster nám přiděluje místo, vyvazujeme se jako třetí loď od mola a teď teprve může začít téct oslavné pivo proudem.
A co nás čeká dál? Na ostrově jsou kouzelné stezky pro pohodlná holandská kola, vlídné hospůdky, kde voní čerstvé ryby a restaurace „brusinkový ráj“ s brusinkovými dobrotami všeho druhu. Tož pojďme si to užít. No prší nám, o to víc je v hospůdce na pláži útulno a teplo. Ale v říjnu už snad nikdo z nás nečekal večerní koupel v moři, které je ostatně osvěžující i v létě. Večer si sdělujeme dojmy s kamarády z partnerských lodí, Frans Horjus a jeho komfortní salón je jako stvořený pro večírek na rozloučenou. Kytara zní ještě dlouho do noci, ze všech se už stali námořníci, alespoň soudě podle zasvěceného hovoru o směru a síle větru. Ještě si na chvíli zdřímnout, tady to běží rychleji než na souši a bohužel zpátky na pevninu. Ráno je mlha, vypadá to, že z moře se stal přes noc rybník. Vrcholí příliv a to je nejvyšší čas opustit ostrov Terschelling a zamávat majáku Brandaris. Za přístavním molem nám počasí ukazuje svižný obrat – fouká velmi svěží bočák a dělají se luxusní vlny. Balíme se do bund a na špici dostáváme první sprchu slanou vodou. Paráda! Tohle je ten sailing, který mě naplňuje štěstím a neopakovatelným pocitem svobody a volnosti! Joska za kormidlem odpočívá, na lodi se pohybuje kromě Laurence i Denis, která nás odbourává svým oděvem.
Má prostě tričko s krátkým rukávem. A jede s námi na jedné vlně – úsměv a vítr, který mu čechrá vlasy mu dělá taky dobře.
Do přístavu v Harlingenu vplouváme na plný prádlo, plachty jdou dolů až v prvním bazénu, tak to bylo fááákt hustý. Kousek toho námořnického umění pro suchozemce, co jsou mokří, slaní a ve skrytu duše se ale cítí být taky mořskými vlky.
Zkuste si zabroukat tu nostalgickou melodii písničky ze seriálu „Dva roky prázdnin“……
Připadá mi, že se hodí ke klání historických lodí, k přehlídce umění ovládnout vítr, k lodím, co pamatují staré obchodní cesty. Zasněte se a staňte se na chvíli námořníky. Nemusíte mít v koutku pusy nutně dýmku a pruhované triko. Stačí mít velké srdce dobrodruha a snílka.
Ostatně – každý máme plachty, jen najít ten správný vítr.
Pro Romana Čapka a Jirku Brožka, kluky ze Sailing clubu
Iva Maršíková, říjen 2013
https://www.youtube.com/watch?v=WjNxZM-s0XY
.jpg)