Ze St. Marys do Falmouthu
Vzhledem k tomu, že šlo o etapu dlouhou asi 70 mil, rozhodl jsem se vyrazit velmi brzo. Už ve čtvrt na sedm jsem odplul od bóje a zamířil k jižnímu výjezdu ze souostroví. Vody zrovna bylo dost, takže jsem se nemusel tak úzkostlivě držet přesné trasy. Asi za 40 minut jsem vyplul na volné moře a vyroloval 4/5 genoy. Motor jsem zatím nechal běžet, abych dostatečně dobil baterie.
Předpověď říkala, že bude foukat jižní vítr síly 4 až 5, který bude večer zesilovat na šestku. Směr mi zcela vyhovoval – nejdřív jsem dlouho měl plout na východ, pak jsem se měl stáčet na sever. Síla přes den byla taky dobrá, jen večerní zesilování mi vadilo. Na přistání v úzké marině bych si přál klid. Nakonec ale problémy nenastaly, protože celý den foukal JV až VJV vítr síly 3 až 4.
Na JV vítr Alcyone krásně plula zhruba pěti uzly. Viditelnost kolísala mezi čtyřmi a deseti mílemi, takže to celkem šlo. Občas se z mlhy vynořila velká nákladní loď, ale vždy ve velmi slušné vzdálenosti. Poblíž ústí již zmiňované TSS byl provoz docela živý, k večeru se pak zmírnil. Plavba ubíhala dobře, autokormidlo dělalo jen přiměřený hluk, nepršelo.
Odpoledne, právě když jsem se blížil k mysu Lizard, se vítr posunul k VJV, takže nešlo plout přímo k východu. Křižovat se mi moc nechtělo, takže jsem zmenšoval rezervu, se kterou jsem hodlal obeplout turbulentní oblast u mysu. Nebylo to nijak riskantní, protože právě v době, kdy jsem tudy proplouval, nastávala tzv. slack water, tedy situace, kdy se proudy mění a voda se téměř nehýbá. Konec konců, nebyl jsem jediný, kdo si tudy zkracoval cestu. Několik dalších plachetnic plulo ještě trochu blíže k mysu.
Jedna, nepatrně větší než Alcyone, mě právě v těch místech přejížděla. Já jsem plul na celou genou a hlavní plachtu na první ref. Říkal jsem si, že rozdíl je v tom refu a v celkové velikosti oplachtění. Když mě míjela, tak jsem si ovšem všiml, že „plive“ chladicí vodu.
Kužel ovšem vytažený neměla. I přes slack water to u mysu trochu víc drncalo, ale bylo to jen trochu nepohodlné. Vlny tu narostly z cca 40 cm na ¾ metru a byly velice krátké.
Po obeplutí mysu se trasa postupně stáčela k severu, z mlhy už vykukovalo ústí řeky Fal. Vítr slábl, takže jsem nejdříve spustil hlavní plachtu a nastartoval motor. Asi dvě míle před ústím, když vítr zeslábl ještě více, jsem už měl dost houpání na vlnách a plácání genoy. Zaroloval jsem genou a pokračoval jen na motor.
V širokém ústí řeky se proháněla spousta plachetnic – malých i velkých. Některé byly velikosti Optimista, jiné o dost větší. Všechny ale chtěly plout přesně tam, kam já.
Nějak jsem prokličkoval, do vnitřního přístavu a připravil loď na přistání. Sice mě čekala ještě asi míle plavby, ale před marinou není dost místa na to, abych nechal loď bez řízení a pobíhal po palubě.
Při vjezdu do mariny je tankovací molo. Nick mi kladl na srdce, abych před předáním lodi dotankoval, nejlépe hned při příjezdu. Molo ale okupoval velký motorový člun, který se vůbec neměl k odjezdu. Zamířil jsem tedy na místo, kde má Cornish Cruising vyhrazená stání. Nick mi před odplutím řekl, že alespoň jedno místo volné bude. Asi ne to, kde Alcyone právě stojí, ale to nevadí.
Když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že volné místo sice je, ale jednak je úplně v rohu, krom toho prst dosahuje ani ne do poloviny délky lodi. Z lodi stojící poblíž vylezl jakýsi muž a nabídl mi asistenci. Vděčně jsem přijal. Nechtělo se mi sprintovat z kokpitu téměř k přídi s vyvazovacími lany v rukou a skákat na prst. S pomocí bylo přistání snadné. Vzhledem k nutnosti dotankovat naftu to nebyla konečná. Tankování jsem ale nechal na ráno dalšího dne. Teď jsem si chtěl odpočinout.
Brzo ráno jsem zcela bez pomoci vykličkoval ze stání, přistál u tankovacího mola, natankoval 70 litrů nafty a zase přistál na stejném místě. To vše bez jediného problému, heč!
V pátek jsem se taky prošel po městě, dal si v restauraci další fish and chips s trochou vína, dotankoval vodu a začal balit. Taky jsem se setkal s Nickem. Čekal jsem, že budu předávat loď a líčit, co se za plavby událo.
Předání vypadalo následovně:
„Dotankoval jsi naftu?“
„Ano, 70 litrů.“
„A vodu?“
„Ano, celou záďovou nádrž.“
„Tak dobře.“
Vzhledem k tomu, že jsem v sms-kách z jednotlivých přístavů zmínil také neobvyklé zvukové projevy – autokormidlo a alarm –, čekal jsem, že na to přijde řeč. Nick se k tomu ale nijak nevyjádřil – myslím, že o tom věděl. Tím předávání skončilo.
Dlužno dodat, že pak pokračovalo v Praze. Doma jsem zjistil, že jsem si v batůžku přivezl věc, jejíž české jméno neznám. Jde o „kill switch key with a cord“. Vzal jsem si to totiž na plavby nafukovacího člunu v St. Marys a zapomněl to vyndat. Napsal jsem Nickovi, ten mi poslal adresu a já to Českou poštou poslal do Falmouthu. Snad to došlo.
V sobotu ráno mě Nick dovezl na nádraží a pak už mě čekala jen dlouhá cesta domů. Vše proběhlo bez potíží, jen letadlo z Londýna do Prahy mělo už na odletu asi 50 minut zpoždění.
Celkově jsem uplul 487 mil, na plachty 433, na motor 104.
A šmytec!
. Škoda je, že jsem na to přišel, až po rozebrání karburátoru, no rozebíraní karburátoru a hledání trysky v kokpitu, by byla komedie na min. 3 díly telenovely 
