Ve středu dopoledne jsem se po vyplutí ze zátoky trochu pocvičil v křižování proti větru – v tomhle případě to byla taková svěží čtyřka. Ta bohužel dlouho nevydržela, takže jsem se podél pobřeží vedoucího severo-severozápadním směrem zase ploužil na motor. Pobřeží je tady skalnaté, dál ve vnitrozemí Peloponéského poloostrova jsou dosti vysoké hory. Po necelých patnácti mílích je pobřeží vykousnuté, je tu zátoka Kyparissia. Tady jsou podle pilota tři možnosti kde stát, ale ani jedna z nich není dobře chráněná.
Já jsem stejně směřoval ještě o dalších cca 15 mil dál, kde je další zátoka, v níž je mimo jiné přístav Leonidio – Plaka, kde už jsem taky před čtyřmi lety byl. Tenkrát jsem tam stál sám.
Od vplutí do zátoky je to do přístavu ještě asi čtyři míle. Právě trochu foukalo, a ještě k tomu vhodným směrem. Okamžitě jsem rozbalil celou genou a radoval se z krásného jachtingu. Od jihu se na mě dotahovaly další dvě plachetnice, které mi zcela zjevně chtěly zabrat nejlepší místa u mola. Za nimi se hnala ještě jedna.
Stejně jsem nenastartoval motor. Ono to zase nebylo takové hrdinství – měl jsem asi dvě míle náskok a na plachtu se Sachmet docela rozjela. Za plavby k přístavu jsem spustil hlavní plachtu, kterou jsem celý den používal jako stabilizátor, na oba boky přivázal fendry a připravil vyvazovací lana. Sachmet tentokrát dosti způsobně držela směr.
V přístavu už byly asi čtyři plachetnice, ale ještě tu bylo dost místa. Přistál jsem bokem poblíž vjezdu, vyvázal loď a se spokojeným úsměvem jsem pozoroval teprve doplouvající „účastníky závodu“. Podmínky byly výborné, přesto se jedné z lodí přistání na první pokus nepodařilo. Do nikoho ovšem nenarazili, takže vlastně žádné drama. Do setmění dorazila ještě jedna nebo dvě lodi, takže nás v přístavu nakonec bylo sedm nebo osm.
To byla oproti mojí minulé návštěvě velká změna. Stejně tak to, že teď byly otevřené tři restaurace; minule ani jedna. Do jedné z nich jsem večer zamířil. Z její terasy v prvním patře byl krásný výhled na přístav a okolí. Do restaurací se nahrnuly snad všechny posádky, takže tu bylo dost živo.
Srandovně kmitající číšník (a asi majitel) mě vzal do kuchyně, abych si vybral z hotových jídel. Nevypadala vůbec špatně, ale já byl nekompromisní:
“Do you have fresh fish?”
Jeho odpověď mě zahřála u srdce:
“Yes, of course. Have a look.”
Zavedl mě k chladicímu boxu s ledem a začal ukazovat ryby a pojmenovávat je. Všechny se tvářily velice sympaticky, ale když jsem zaslechl výraz “red snapper”, měl jsem jasno. Tuhle rybu jsem před dvěma lety měl na ostrově Kastellorizo a zanechala ve mě velice hluboký dojem a skvělý pocit. Tady byly rybky trochu menší, takže jsem si dal rovnou dvě. Byly stejně vynikající, jako ty předchozí. Pak jsem jim poskytl dostatek tekutin, aby si naposledy zaplavaly.
Poté jsem se dal do řeči se staršími manželi z Norska, kteří sem také připluli jachtou. Hovor příjemně plynul. Když jsem usoudil, že je čas jít na kutě, řekl jsem si číšníkovi o účet. Ten odešel a za chvíli se vrátil s tím, že jeho manželka tvrdí, že už jsem platil. Jsa zaneprázdněn společenskou konverzací a doplňováním provozních tekutin pro milé rybky, jsem na to úplně zapomněl.
Teprve podle stavu drobných ve své kapse jsem usoudil, že jsem opravdu zaplatil – při příchodu do restaurace jsem v mincích měl jen jedno či dvě eura, teď jich tam bylo mnohem víc. Milé, že mě nezkasíroval podruhé.
)
Jo, a v maríne ťa v sezóne tá istá tetuška
domluvené, že za pár let tady bude teplo fšude....