[align=center]0. den - sobota 13.6[/align]
Odpoledne nějak před čtvrtou hodinou dorážíme do Šibeniku. Cestu do maríny už dobře znám, a tak vedu Jindru bezchybně až k závoře u vjezdu. Parkovací plochy jsou pochopitelně obsazené – podezírám některé jachtaře, že jen kvůlivá parkování přijíždějí o den dříve… Parkujeme jakž takž v naději že se časem nějaké lepší místo uvolní, abychom nemuseli s ranci přes celou marínu. J a J zůstávají u auta a já odcházím s Dankou do recepce „vyfasovat“ svou první loď.
Slečna v recepci mne vítá jako známého (však já si ji taky pamatuju ) a zahajujeme jednání. Je to na mne poněkud zmatené. Položky uváděné ve smlouvě v EUR vyčísluje v kunách, navíc očividně prahne po hotových penězích – u platby kartou vyhrožuje jakousi přirážkou. Nakonec platíme hotově v kunách rekreační poplatek – děvče však nemá drobné nazpátek a dušuje se že 4 kune nám vrátí při konečném zúčtování. Kauci za loď – 1500 EUR – chci zařídit blokací na mé kartě – kupodivu dívenka blokuje jen 9999,99 kun, což je významně méně než avizovaných 1500 EUR. Prý nemůže bloknout víc než deset tisíc kun, vysvětluje. Dále platíme tranzit log a motor pro dingy – kartou a v eurech. Ještě podepsat papíry a můžeme se nalodit. Technici na předání lodě prý přijdou vzápětí. V závěru jednání se v recepci objevují Solmyr s Pištou. Srdečně se vítáme, ale nijak se nezdržujeme – Sára už čeká.
Sára opravdu čeká u mola - přesně tam, kde jsem ji viděl už v dubnu, a nejeví známky života, dokonce ani lávka nespojuje loď s pevninou - musím na ni přeskočit. Sára působí poněkud omšele, nevypadá ani, že by od dubna něco uplavala. Milé překvapení – vlevo od nás je Stellina, na níž se už zabydluje posádka Tomáše Micky – radostně se zdravíme. Cestou k lodi se nám už podařilo získat jeden ze vzácných transportních vozíků na bagáž, a tak hned organizuji logistické operace. Úspěšně jsme dokonce přeparkovali auto těsně k nábřeží, takže se převoz bagáže velmi zjednodušil. Chci mít na přejímku loď ještě prázdnou, a tak kážu složit bagáž na molo u lodi a přikrýt plachtou, aby sluníčko neničilo naše zásoby jídla. Zběžně obhlížím loď, a za chvíli je tu i technik – hoch tak 25, vypadá ve svém slamáku jako italský gondoliér. Domlouváme se anglicky, a přejímka probíhá zpočátku docela hladce. Není tu dingy, ani passarella (to je ta lávka na břeh, zatím jsme si ji půjčili od Micky – oni už jsou komplet na palubě), gondoliér si vše píše a slibuje rychlou nápravu.
Kontrolujeme plachty. Rozvinutá genoa dává znát svůj věk – je však v pořádku a plně použitelná. Horší je to však s hlavní plachtou. Je rolovací a nedaří se nám ji vytáhnout ze stěžně víc jak metr, metr a půl. Něco ji blokuje. Technik přivolává posilu a oba hoši se snaží plachtě domluvit. Trvá jim to přes hodinu, a tak zatím dávám povel nalodit zásoby do podpalubí. Ukazuji holkám jejich kajuty, toaletu, kuchyň, a určuji místa k uložení zásob, společné výbavy a osobních věcí. Nakonec je prý plachta v pořádku – ovšem technik uznává, že se nedá jen tak vytáhnout z kokpitu, někdo musí u stěžně pomáhat a vytahovat ji rukou. Později se ukáže, že nám plachta ještě způsobí perné chvíle. Nefunguje ani sprcha na zádi, hoši se pouštějí do opravy – rozházejí přitom postel v pravoboční kajutě, an přívod ke sprše je pod ní. Další problémy následují. Místo dvou plynových lahví máme ke sporáku jen jednu – prý je větší, což je pravda, spokojuji se s tím. Sporák se zpočátku nedaří zapálit, dvířka skřínek v kuchyni a v kajutách nedrží zavřená. Loď prostě působí dost zanedbaným dojmem. Měl jsem hned na začátku trvat na slevě z nájemného, ale to jsem až po bitvě generálem. Končíme přejímku, po chvíli hoch doveze i dingy s motorem a měchem, a tak považujeme loď za jakžtakž kompletně vybavenou a schopnou plavby. Drobné závady průběžně odstraňuji za použití svého umu i nářadí, takže už nám kliky od dveří nezůstávají v ruce a skřínky vesměs drží zavřené.
Ukazuji holkám, jak se doplní pitná voda, provedou to pak už samy. Po chvíli náhodně zvednu podlážku v salónu a vidím, že stoka pod ní je plná vody. Aspoň mám šanci vyzkoušet čerpadlo – funguje bezvadně. Nicméně po půlhodině je tam voda zase – snadno zjistím, že jde o pitnou, nikoli o mořskou vodu. Evidentně nám někde teče z nádrží či z potrubí – volám technika zpět. Zvedá všechny podlážky, pokyvuje hlavou a cosi si mručí. Pak „zruší“ postel v levoboční kajutě – pod ní je zadní nádrž a voda, zdá se, teče odtamtud. Nicméně závadu nenachází. Pak mi vysvětluje, že voda asi pochází z netěsností sprchy, které už odstranili, ale voda ještě stéká do středu lodě. Dobrá, říkám, to by mělo postupně přestat – budeme to sledovat. Opravdu se zdá, že přítok do stoky slábne. Uvidíme ráno…
Solmyrovci mezitím přebírají loď ANKA napravo od nás. Předávám Honzovi náš dárek – českou vlajku, vlastnoručně a strojně ušitou, a on zase při prohlídce podvodní části své lodi „omrkne“ i tu naši. Zkušenému Honzovi netrvá přejímka zdaleka tak dlouho jako mně, a ANKA záhy vyplouvá. Jedou prý nocovat na ostrov Tijat. Domluvili jsme si relace na rádiu v sudých denních hodinách, tak jako i s posádkou Stelliny. Máváme jim a usedáme k večeři. Seznamuji svou ženskou posádku s plánem plavby a základními životními úkony, jako je třeba použití lodního záchodu. Nicméně pro tento večer ještě máme k dispozici sprchy v maríně a postupně toho všichni využíváme v hojné míře. Posílám posádku do kójí brzy, protože chci vyplout za svítání. Před spaním ještě provádíme obřad přijetí Sáry do naší ženské posádky – „křtíme“ ji přitom trochou METAXY. Rovněž provedeme úlitbu Neptunovi a prosíme ho o přízeň a shovívavost k našim lodnickým chybám, jichž se snad dopustíme. Tak, a dobrou noc, strýčku Fido, a princezny odcházejí do postýlek, za každou z nich se magicky zavřou dveře jedné komnaty, a mám loď pro sebe. Nicméně večer v maríně je rušný jak Horečka sobotní noci. Na protější straně mola kotví obrovský katamaran, a na něm se asi deset Němců baví po svém typickém způsobu, tj. řehtají se jako koně a řvou jako dobytek. Nějakou dobu ještě sedím u navigačního stolu, snažím se o připojení na místní WiFi síť, ale je to placenka. Poslouchám večerní předpověď počasí – bude hezky, vítr asi ale nic moc, slabý a v nevhodném směru – spíše jugo než vytoužený mistrál. Němčouři naproti neúnavně hulákají. Po jedenácté hodině už to nevydržím a jdu je zdvořile, leč důrazně požádat o ohledy vůči ostatním posádkám. Ztišují tak asi na polovinu, usuzuji, že lepší to už nebude, a odebírám se k princezně Dance do pelíšku.
[align=center]1. den na moři – neděle 14.6.[/align]
Ráno se probouzím jako první a v tichosti vyvěšuji na stěžeň naše vlajky – českou navrch pod levý sáling a pod ni svou osobní vlajku – „A se dvěma puntíky“. Doplňuji taky pitnou vodu – stoka pod salónem byla ráno zase plná. Doplnil jsem tedy vodu do nádrže, a smířil jsem se s tím, že nám někde trochu uniká, odhaduji to na litr za hodinu. Pro jistotu jsem naplnil náš skládací vak na vodu deseti litry železné zásoby – s tou bychom dopluli do nejbližšího přístavu, kdyby nám voda v lodní nádrži nečekaně došla.
Mezitím už vyšlo slunce a začíná i hřát. Záměr vyplout za svítání se tedy nezdařil, nicméně „zvedáme kotvy“ kolem šesté hodiny ranní. Ve skutečnosti se „jen“ odvazujeme od mola, ale pro mne je to první vyplutí pod vlastním velením, pro dvě ze tří dam na palubě dokonce první vyplutí vůbec. Nicméně Neptun drží moře hladké jako bazén za bezvětří, a tak opouštíme marínu bez nejmenších problémů. Cestou k ústí zálivu ukazuji posádce místní pamětihodnosti – cítím se jak starý mořský vlk, vezoucí školačky na výlet . Naším dnešním cílem je podle mého plánu ostrov Brač, chtěl bych ukázat holkám zátoku Lučica, kde jsme v dubnu bez motoru hledali úkryt před větrem 48 uzlů. Dnes bych tam chtěl přenocovat na bezpečném kotvišti. Jak tehdy říkal skipper Jirka Vaněk, kdybych deset let jezdil na Jadran, takový vítr podruhé nezažiju. No – uvidíme.
Proplouváme chobotem ven ze Šibenického zálivu, kolem místní „pevnosti Boyard“ a mezi ostrovy – na levoboku míjíme Zlarin a nasazujeme kurs okolo 180° - na jih. Vítr nám totiž nedovolí plout přímo k cíli, musíme jet oklikou. Plavba pod plachtami člověka poučí o tom, že přímá cesta často k cíli nevede. Poprvé vytahuji plachty za svého velení. Jde to dobře, a brzy již vypínám motor a na lodi se rozhostí ticho, rušené jen šuměním vody za zádí a šploucháním vln u přídě. Všechny holky si libují, a Sára taky vypadá, že je s námi spokojena.
Obědváme v kokpitu za plavby, kormidlo přitom „drží“ autopilot. Dojídáme hotová jídla z domova, mimo jiné Dančinu skvělou vepřovou pečeni.
Po obědě se posádka koupe v moři, nejprve ve vleku za lodí na laně, později děláme zastávku. Zlákal nás údaj lodního teploměru, prý 26 stupňů. Je to ale patrně marketingový trik, voda má spíš tak 22°.
Chci spustit na vodu dingy, abych vyzkoušel plavbu na motor. Ale ouha. Dingy je měkká jak myší bříško, potřebuje dofouknout – ale hadice od dodaného měchu nepasuje do plnicího hrdla ventilu. Pouštím se tedy do improvizace. Z materiálu z PET lahve stáčím táhlý kužel a fixuji jej lepicí páskou na hadici měchu. Pak už lze dingy nafouknout bez potíží. To byla první z neocenitelných služeb, jež nám stříbrná páska POWER-TAPE poskytla. Bez ní už na žádnou loď nevstoupím. Další problém nastal při montáži motoru – zrcadlo člunu je tenké nebo svěrací šrouby krátké. Použiji jako podložku kuchyňské prkénko (přibalil jsem je tak, pro stýčka Příhodu) a za chvíli už brázdím vodu kolem Sáry. Když jsme se vyřádili, pokračujeme v plavbě. Klid na palubě je narušen pouze objevením delfínů – Danka je zahlédla asi na 100 metrů od lodi, při krásném synchronním plavání. Mám radost, že holky mohly delfíny vidět, jako já v dubnu – asi nejsou až tolik moc vzácní. Nicméně do konce plavby už žádného nezahlédneme. Při křižování zjišťujeme další nedostatek Sáry – otěže geny se pravidelně zachytávají o kování vant a zpočátku i o dingy upevněnou na přední palubě. Uvazuji dingy lépe, aby k tomu nedocházelo, a pro otěže geny napínám mezi vanty a reling vodítka ze starých dobrých „gumicuků“ – spolu s lepicí páskou se gumicuky osvědčí jako univerzální pomůcka. Vodítka se osvědčují a po celou plavbu nám už „réčka“ jdou naprosto hladce.
K večeru postupně zpomalujeme – vítr utichá, musíme dál s motorem. Je mi jasné, že na Brač už to za dne nedotáhneme – plujeme teprve kolem ostrova Šolta. Předpověď hlásí na noc zesílení větru, a tak nechci při hledání našeho prvního kotviště něco zanedbat. Rozhoduji se pro zátoku Stračinska při jižním konci ostrova. Podle pilotní příručky, našeho „bedekra“, je to obydlená zátoka s dobrými možnostmi ke kotvení. Před vjezdem do zátoky startuji motor a stahujeme plachty. V zátoce vidíme už několik lodí, ale jedno hezké místečko je ještě volné. Jde o malé molo s betonovým povrchem a s pacholetem k uvázání lodi. Očividně patří k domu, jenž stojí ve svahu nad ním – ale dům je evidentně prázdný, chybí mu střecha, později zjistíme, že je vyhořelý. Rovněž i ostatní domy na břehu jsou patrně prázdné – nevidíme ani světýlko. Hodlám spustit kotvu v zátoce před domem a zádí se vyvázat k molu. Nicméně první pokus zakotvit se nedaří – kotva klouže v travním porostu na dně. Po druhém zakotvení je to lepší – ještě to záďové lano na břeh. Spustíme dingy na vodu, s motorem nechci dělat hluk a tak beru z batysty vesla. Máme ale, Hjústne, další problém – havlinky nejsou ani na veslech, ani na člunu, ani jinde na lodi. Beru si tedy jen jedno veslo a použiju ho jako pádlo. Dingy však na pádlování sólo není stavěná, a tak to všechno chvíli trvá. Nakonec máme loď dobře zabezpečenou, ale mezitím padla tma. Večeříme v kokpitu u stolu, nad nímž visí pod stříškou „bimini“ moje čelová svítilna – je to studené, ale dostatečné osvětlení. Po večeři spokojeně usínáme, znaveni svým prvním dnem na moři. Ujeli jsme skoro padesát mil. Od původního cíle nás dělí ještě 5 mil – hodina plavby navíc. Takže jsme sice nesplnili můj plán, ale krásné kotviště nám to více než vynahrazuje, a na celkový plán plavby to nebude mít vliv. Předpověď počasí večer jsem zmeškal, uvidíme ráno. Počasí je ale stálé a nejeví známky zhoršení. Lodní barometr ukazuje trvale na „krásně“…
O dvacet metrů vedle kotví další loď, nejsou na ní tentokrát hluční Němčouři, ale Slováci. Slyšet je to VELMI zřetelně…
KOTVENÍ na ostrově Šolta, uvala STRAČINSKA, POZICE 43°20,353N, 016°21,834E
UPLUTO POD PLACHTAMI: 35 Nm UPLUTO S MOTOREM: 10 Nm UPLUTO CELKEM 14.6.2009: 45 Nm
[align=center]2. den na moři – pondělí 15.6.[/align]
Probouzím se docela časně ráno, potichu opouštím kajutu a spící Danku a jdu na palubu. Voda kolem je průzračně čistá, je vidět každý kamínek – a všude spousta ježovek. Lano vede ze zádi lodi k molu, a mne láká myšlenka prozkoumat opuštěný dům. Dingy je uvázaná za lodí od večera, sedám do ní a přeručkuji po lanu k molu. Opatrně vystupuji na břeh a jdu k opuštěnému domu. Pak se však na palubě objeví Danka, a já se pro ni vracím. Procházíme okolí domu spolu – je vyhořelý, ale ne opuštěný, na dveřích jsou zámky a trosky po ohni jsou uklizené. Možná, až připlujeme někdy příště, bude už dům opravený. Scházíme o něco dál na břeh, kde je malá oblázková pláž. Svlékáme se a skáčeme do vody – je to bašta! Při cestě zpátky koukneme na slovenskou loď – mají tam nějakou zajímavou zábavu. U naší lodi se totiž cákají ve vodě obě zbývající lodnice – plavou odvážně nahé až k sousední lodi a pak směrem k osadě v zátoce – ale nikdo se na břehu neobjevil.
Dnes máme v úmyslu navštívit město na ostrově Hvar. Původní cíl – Stari Grad – jsme v plánu zaměnili za město Hvar, které je blíž směru naší plavby a navíc je prý i hezčí. Po snídani tedy odvazuji lano od mola, vracím se na loď a Danku posílám vytáhnout kotvu. Daří se jí to skvěle a hladce vyplouváme. Vtom však závan větru bere přes palubu mé zbrusu nové značkové tričko Bushman. Vidím je ležet na hladině a Kassi volá „tričko přes palubu!“ Nechci zbytečně riskovat, tak otáčím loď a dávám Dance lodní hák, aby tričko vyzvedla. Nicméně bavlněná látka nasákla vodou a pomalu se potápí – Danka na ně již háčkem nedosáhla. Kassi se nabízí, že tam skočí – hop, ale než k němu doplave, je tričko i mimo její dosah – ač se zdá, že je metr pod hladinou, nedosáhne na ně, přes všechno úsilí. Předávám Dance kormidlo a beru si potápěcí masku – skáču do vody, ale bez ploutví se už ani já ke tričku nedostanu. Vzdávám to tedy a tričko odepisuju jako naši oběť Neptunovi – asi jsem mu měl té řecké kořalky v sobotu večer nalejt víc.
Na ostrov Hvar do stejnojmenného přístavu to máme asi 13 mil. Nasazujeme plachty jak to jen jde, ale jedeme poměrně pomalu. Do Hvaru doplouváme po druhé hodině odpolední. Nedovolili nám uvázat se u břehu, musíme zakotvit na rejdě a na břeh se pak dostat pomocí dingy – ta nás ale všechny nepobere. Odvážím tedy napřed Jindru k nejbližšímu břehu, a pak se s Dankou a Kassi vydávám na delší cestu zátokou k místu, kde máme možnost člun uvázat a zanechat. Proti nám jedou dva motoráky s domorodci, a čistě pro psinu nás berou „do kleští“ – míjí nás jeden pravo-, druhý levobokem, aby nás zhoupli. Holky jsou oblečeny v gala – Danka v sárí, Kassi v bílých kalhotách, ale berou to statečně, že mají mokré prdelky. Pár metrů před cílem mi zhasíná motor – odpádlujeme ke břehu rukama, ale říkám si, že příště musím k motoru mít na člunu i vesla, tedy spíš pádla... Nejsem si totiž jistý, zda v nádrži je dost benzínu na cestu zpět k lodi…
Po krátké společné procházce městem toho J a J nemají dost, tak se odpojují a vyrážejí na další obchůzku. My s Dankou si dáváme v hospodě na nábřeží kávičku a sledujeme ruch v přístavní rejdě. Vyplutí je stanoveno na čtvrtou hodinu odpolední, holky nás mají čekat na břehu, kde jsem vysadil Jindru. Po krátké úvaze za nimi po břehu posílám i Danku, a na dingy jedu na Sáru sám. Jako Joshua Slocum vytahuji sám dingy na palubu, zvedám kotvu a vyplouvám k nábřeží – snazší bude vzít výsadek přímo na palubu Sáry. Podařilo se a opouštíme Hvar – přenocovat jedeme na blízký ostrov Ščedro.
Hned jak vyjedeme trochu na vítr, chci vytáhnout plachty, ale hlavní plachta říká tentokrát jasně NE. Přicházím na technickou příčinu, ale co je to platné – odstranit ji nemohu. Při pokusech o vytažení (co prý nejde silou, jde větší silou) však v plachtě vzniká svislá trhlina asi 17cm zdéli, naštěstí poblíž spodního lemu. Posílám Kassi pro jehlu s nití, usazuji se obkročmo na ráhně a sešívám – díky, mami, žes mne jakožto chirurg v mládí naučila jak na to jít! Osmičkový steh rovná okraje rány pěkně k sobě, za čtvrt hodiny je trhlina sešitá. Přelepuji ji z obou stran ještě Power páskou – udržela by to i bez šití, to se vsadím, jen by nešlo tak snadno přiložit kraje přesně k sobě. Opravenou plachtu se mi následně podaří i vytáhnout, a nabíráme do ní i do Geny všechen vítr, co nám ho jen Neptun přidělí.
Mám trochu obavy – ne tolik z toho že by má oprava nevydržela v provozu, jako spíš o to, kolik nám budou chtít strhnout z kauce za poškozenou plachtu. Ale rozhoduji se pustit to z hlavy – některé problémy je lepší řešit až když přijdou, jiné radši ještě později.
K ostrovu Ščedro doplouváme těsně před soumrakem – spousta lodí už tam dojela před námi, ale já nechci honit motor na plné obrátky, pluji raději pod plachtami. Nicméně se ukazuje, že zátoka, kam jsem původně mířil, je už obsazená, a navíc kvůli chybě našeho improvizovaného GPS plotteru (Notebook se softwarem staženým z netu a s GPS modulem) jsme zátoku napřed přejeli asi o dvě míle, než jsem se přesvědčil, že tam dál už rozhodně žádná zátoka není. Bereme tedy zavděk zátokou Monastir, kam doplouváme za soumraku. Rád bych zakotvil s vyvázáním zádi, tak jako včera na Šoltě, kotva tentokrát chytne napoprvé, ale asi nebude k čemu se zádí vyvázat. Domorodci prý nemají rádi, když se lodi vážou ke stromům, a navíc jsou ty stromy stejně moc daleko na břehu. Navazuji všechna tři naše úvazná lana, ale stejně nedosáhnou k ničemu, co by nás bezpečně udrželo. Břeh tvoří rozpukaná skála – za ostrý kámen bych lano raději neuvazoval. Pak mne však napadne použít naši náhradní kotvu. Přivážím ji na břeh pomocí dingy a pevně ji zaklesnu do pukliny ve skále. Jejím okem pak protáhnu lano a pořádně napnu. Loď je pružně uchycena mezi kotvou a břehem, a před námi je krásná noc. Kromě tisíců hvězd na nebi pozorujeme cosi nádherného i v moři. Voda světélkuje! Je to krásnější než popisují všechny romány z jižních moří, co jsem jich v mládí přečetl tucty. Koupeme se a připadáme si jako víly a elfové ze snu noci svatojánské – kolem našich těl v pohybu se ve vodě tvoří zářící aureola, a dokonce i kapky na těle po výstupu z vody jiskří světlem. Bioluminiscence se to prý zove. Kromě světélkování voda vydávala velmi zvláštní jemňounké zvuky – takové žblabuňkání. Znělo to velmi tajemně i v lodi do našeho usínání. Lodní barometr ukazuje trvale na :krásně“…
KOTVENÍ na ostrově Ščedro, uvala MONASTIR, POZICE 43°05,646N, 016°42,490E
UPLUTO POD PLACHTAMI: 18 Nm UPLUTO S MOTOREM: 12 Nm UPLUTO CELKEM 15.6.2009: 30 Nm
[align=center]3. den na moři – úterý 16.6.[/align]
Dnes doplujeme k cíli naší cesty, na ostrovy Lastovo, pokud nám do toho nic nepřijde. Včerejší cestovní plán jsme splnili, přes pomalou plavbu na Hvar a zdržení při šití plachty. Čeká nás plavba kolem ostrova Korčula, kde se chceme zastavit na koupání, a večer budeme kotvit nejraději u bunkru pro válečný člun – na Lastovu jsou takové bunkry dva, jak tvrdí náš „bedekr“.
Vstal jsem jako obvykle první, a zahájil přípravy k vyplutí. Jako první je třeba uvolnit lano na břehu. Dingy je jako vždy přes noc u zádi, a od záďových vazníků s e nad vodou pnou dva prameny lana ke kotvě na břehu. Lana jsou dost vysoko a tak mne napadlo ručkovat po nich vestoje. Stoupl jsem si na dno dingy, uchopil lano a přitáhl se – a v tu ránu jsem byl ve vodě, v tričku a v teplákách, a dingy se převrátila na mne. Pýcha předchází pád, poučil jsem se, a pokračoval v přípravách. Zbytek posádky pak pohled na navlhlého kapitána skvěle pobavil. V dobré náladě jsme zvedli kotvu a vypluli úžinou mezi o. Ščedro a Hvar na západ. Za klidné plavby na motor jsme se nasnídali, uklidili loď a po minutí západního mysu Ščedra otočili příď Sáry k jihu. Vítr byl tentokrát nejlepší, jaký jsme si mohli přát. Foukal z levoboku dvaceti až pětadvaceti uzly, a my jeli jak páni, kormidlo hlídal autopilot. Za necelé 4 hodiny jsme už míjeli jižní mys zálivu Vela Luka na Korčule. Rozhodl jsem se zakotvit nad mělčinou u malého ostrůvku na levoboku.
Kotvení na pozici 42°59,089 N, 16°35,711 E (asi 24 Nm od kotviště na Ščedru)
Kotva tradičně napoprvé klouzala, tak jsem Sáru navedl nad konec mělčiny, spustili jsme kotvu hlouběji a nechali se snést větrem nad mělčinu. Nakonec Sára pevně stála asi nad 7 metrovou hloubkou, a kolem nás ubíhaly vlny dozadu.
Kassi do nich hned skočila, Danka se obávala že ji vlny odnesou, i nechala se vyvázat na lano do bezpečnostních popruhů. Uvědomil jsem si, že nemáme ještě provedený nácvik MOB, a rozhodl se prověřit aspoň použití záchranných prostředků. Připravil jsem tedy k akci záchrannou podkovu, skočil jsem do vody a nechal Danku podkovu hodit. Zapnul jsem se do ní a nechal se „jako“ vytáhnout na palubu – Danka správně uvedla, že pokud by jim v akci “naostro“ nestačily síly, použily by vinšny a vhodného lana – nejlíp výtahu od spinakru.
Pak jsem se z podkovy odepnul, nechal ji splývat na laně a plaval k lodi. Po mně hupla do vody Jindra. Chci jí říci aby si zkusila rovněž podkovu, a koukám kde podkova je – a náhle se mi zdá že to její lano NEBYLO až takhle dlouhé. Vezmu za lano – a táhnu bez odporu. Podkova se z něho uvolnila a odplouvá s větrem pryč...
Nácvik MOB je tady, a se silnou vůní reality. Podkovu musíme zachránit, nebo ji budeme platit, nehledě k tomu že bychom ji ještě nedejbože mohli potřebovat. Jenže předtím musíme vyzvednout z vody nic netušící Jindru, která si plave a cáká se padesát metrů za zádí. A loď je navíc na kotvě. Takže milý kapitáne – do toho!
Startuju motor. Na Jindru ve vodě volám „Vrátíme se pro tebe – neboj se!“ a jen doufám že mi rozumí. Musím popojet nad kotvu, zatímco ji Danka bude zvedat. Kassi jsem pověřil ať pořád sleduje Jindru ve vodě – nebo jsem to aspoň měl udělat, teď už nevím. Dance velím zvedat kotvu a vyjíždím se Sárou proti větru. Jindra ve vodě asi prožívá krušné chvíle, vidouc loď jak se jí vzdaluje. Naštěstí je kotva záhy nahoře, a já otáčím Sáru a na plný plyn vyrážíme pro Jindřišku. Za pět minut jsme u ní. Rozhoduji se k Jindře s lodí zacouvat – podařilo se a Jindra je záhy šťastně na palubě. Naše podkova se už v dáli ztrácí mezi vlnami, vyrážíme pro ni nejvyšší rychlostí – zdá se mi, že už si jí všimla jiná loď, a bojím se aby nám ji nevyfoukla – kdoví co říká zdejší zákon o věcech ztracených a nalezených v moři...Kassi obětavě skáče přes palubu, jakmile podkovu míjíme, a vylézá na loď i s nálezem. Nácvik MOB si můžeme úspěšně odškrtnout – co se Jindry týče, bylo to jistě i s příslušnými emocemi. A že to nebyla dnes poslední záchranná operace, to jsme věru netušili...
Musím vyřešit ještě jednu technickou věc – při posledním kvapném vytahování kotvy nám tato vyskočila z vodítka průvlaku a zůstala tak, přes snahu Danky dostat ji zpět kam patří. Jdu na příď a s použitím hrubé síly nasazuji kotvu zpátky do vodítka, aby byla připravena na další spuštění.
Plujeme dál směrem na Lastovo. Východní vítr je teď pro nás předoboční, jedeme s ním zase přes šest uzlů. Později je vítr již na hranici mezi předobokem a stoupáním, ale stále nás příjemně pohání, až do té doby, než se mu schováme za ostrov Lastovo. Stahujeme nepotřebné plachty a dojíždíme s motorem na plánované kotviště u vojenského bunkru. Není to vlastně kotviště, vyvážeme se u mola. Dávám proto vyvěsit fendry a připravit úvazná lana na oba boky – nevíme předem, jak se vyvážeme. V zátoce před bunkrem už kotví asi šest lodí, ale je dost velká a bunkr je stále neobsazený. Vyvazujeme se pravobokem, už nám to jde jedna radost. Nad palubou napínáme modrou plachtu jako ochranu proti slunci, které je ještě dost vysoko, a pasarellu pokládám na palubu u stěžně a upevňuji k vantám, takže nám umožňuje pohodlný výstup na molo, které je jinak dost vysoko nad naší palubou. Bunkr je překvapivě čistý, ale na protějším molu jsou naskládány pytle s odpadky – patrně výsledek čisticí akce – bohužel tak nešťastně, že vítr jejich obsah bere zčásti na břeh, zčásti do vody v zátoce.
Večeříme pozdrav domova – ovocné knedlíky dodané firmou Jindry. Máme k nim výborné růžové víno z Moravy – připíjíme si jím na zdar naší výpravy. Hodujeme a mlaskáme docela nahlas, takže je to slyšet široko daleko, a záhy přijíždějí na motorovém člunu dva strážci národního parku. Inkasují po dvaceti kuna za osobu jako vstupné do parku. Upozorňuji je na pytle s odpadky, říkají že pro ně snad přijedou zítra.
Knedlíků bylo na nás příliš moc. Zbytky však nesmírně chutnaly zdejším rybkám a rybám, které nám při krmení předvedly doslova gladiátorské zápasy.
Po večeři jsem s Dankou vyrazil na břeh – les voněl příliš provokativně. Zaujali nás obrovští pavouci, jež předli své sítě vysoko nad cestičkou. Sítě byly znatelně pevnější než u našich lesních pavouků – myslím, že tyto by zastavily i sršně. Prodrali jsme se přes hřeben lesem zase až dolů k moři, a v příbojové zóně mezi různými odpadky a troskami jsme našli Tygra. Snadno jsme jej přesvědčili, aby se přidal do naší posádky, a všichni společně jsme se vrátili na loď. Slunce už zapadlo za kopec nad bunkrem. Přes zátoku za zádí vidíme světla přístavního města Pasadur – ale nějak nás ani nelákají. Jako kapitán jsem spokojen s průběhem plavby. Dosáhli jsme našeho cílového bodu, od zítřka už se „jen“ vracíme. Nicméně vrcholy naší cesty nás ještě čekají – noční plavba na ostrov Biševo s Modrou jeskyní, a pak návrat otevřeným mořem kolem útesu Jabuka, a snad večeře v hospodě na ostrově Žirje, kterou jsem v dubnu viděl zavřenou a bez života – máme se ještě na co těšit. Lodní barometr ukazuje trvale na „krásně“…
Vyvázání u námořního bunkru na pozici 42°55,574N, 016°38,025 E
UPLUTO POD PLACHTAMI 25 Nm UPLUTO S MOTOREM: 5Nm UPLUTO CELKEM 16.6.2009: 30 Nm
[align=center]4. den na moři – středa 17.6. [/align]
Ráno budím posádku časně, slunce právě vychází a svítí přímo do útrob vojenského bunkru – je růžový jak svého času tank v Praze na Klárově. Vyplouváme před snídaní - chci být včas u čerpací stanice a nezdržovat se tam dlouho. Chci tady dotankovat plnou, abych měl představu o spotřebě. Palivoměr ukazuje totiž stále plnou nádrž, přestože jsme už na motor něco ujeli. Nechci riskovat, že by nám cestou zpátky nafta došla.. Doplnit musíme i zásobu pitné vody – stále pravidelně čerpáme unikající vodu ze stoky pod salonem, a měřič stavu nádrží na lodi není. Musíme tedy vodu doplnit zde – do konce plavby už k tomu asi nebude příležitost. Čeká nás dnes krátká dopolední přeplavba na ostrov Sušac a pak noční plavba na ostrov Biševo. Tamní Modrá jeskyně je podle „bedekra“ nejkrásnější ráno. Internetová mapa ani radiová předpověď nejsou jiné než dosud – vítr bude zase spíš proti nám než v zádech – ale věřím, že do rána to na ostrov Biševo krásně zvládneme, a těším se na noční plavbu – bude zase moře světélkovat jako na Ščedru? Patrně uvidíme východ slunce nad volným mořem. Stejně tak mě láká poslední část naší cesty, z Biševa kolem skaliska Jabuka na ostrov Žirje. Bude to dlouhý úsek otevřeným mořem, část dne bychom snad i měli mít nepřerušenou hladkou linii obzoru kolem dokola, a pro změnu „mořský“ západ slunce.
K benzínce připlouváme asi v půl osmé ráno. Je však ještě zavřená, otvírá až v osm – pravdu tedy měli strážci parku, a ne náš „jachtařský bedekr“ U pumpy už čekají dva motoráky. Uvazujeme se tedy u celního mola opodál a v klidu snídáme. Sleduji provoz na nábřeží městečka a závidím jim ten poklid, ve srovnání s naším běžným životem v Praze. Holky se chystají do městečka na nákup. Dochází nám balená voda, i s chlebem jsme již dávno na dně.
V osm přišel pumpař a čluny záhy odplouvají. Najíždím se Sárou pravobokem k molu a holky vzorně spolupracují při vyvazování – posádka mi rozhodně u místních nedělá ostudu. Danka zůstává k ruce na palubě, ostatní dvě vyrážejí na nákup do ulic městečka.
Do nádrže se vešlo pouhých 20 litrů nafty – je to až neuvěřitelné, jak nízkou spotřebu Sára prokázala. Doplňujeme i vodu – ukazuje se, že ze zadní nádrže neubyl ani litr, přední však byla hodně vyprázdněná. Zatímco tankujeme, připlula kolmo k molu červená rybářská loď KAPO – takový větší člun patrně, ale oproti Sáře je to obr – řekl bych že má aspoň 80 tun. Hoši z posádky spouštějí z přídě lano, na ně pumpař přivazuje výdejní pistoli a matrózi ji vytahují na palubu. Nevím jak dlouho budou tankovat, ale dost nám překážejí ve výjezdu. Jejich bok je jen pár metrů od naší přídě – málo na normální otočení lodi, a rovněž za zádí nemám místo – je tam mělko. Mám dojem, že posádka KAPA škodolibě sleduje, co ten lufťák (to jako já) se svou lodičkou teď provede.
Nehodlám tu jak trdlo čekat, až mě ti hoši milostivě pustí, ale taky nechci riskovat žádnou blamáž. Nákupní tým je zpátky na palubě a nemá smysl s vyplutím otálet. Dávám tedy rozkaz přivázat Sáru za levoboční zadní vazník šikmo vzad lanem, přehozeným kolem pacholete na břehu, velím uvolnit ostatní lana a startuji motor. Sára se tlakem šroubu poslušně stáčí kolem levého vazníku, její příď míjí bok KAPA v pohodové vzdálenosti, lano po uvolnění klouže hladce z pobřežního pacholete do vody a za moment už necháváme pumpu i městečko za sebou. Dávám uklidit lana a fendry a proplétám se se Sárou mezi ostrůvky. Pak nasazuji kurz zhruba 270°, pravobokem těsně míjíme ostrov Kopište, a pak už máme na obzoru náš dnešní cíl – ostrov Sušac. Dorážíme k němu kolem poledne.
Upluto z Lastova 18 Nm včetně tankování, zakotveno u ostrova Sušac na pozici 42°45,771’N, 16°30,559‘ E
Kotvíme v malé zátoce jménem Dol, dost těsně vedle jiné lodi, podle vlajky s českou posádkou. Než však dokončím kotevní manévry, druhá loď odplouvá – doufám jen, že jsme je nevyhnali my!
Turistky J + J se chystají k vylodění – na ostrově asi kilometr od nás stojí romanticky vyhlížející maják, a ony jej chtějí vidět zblízka. Beru tedy Jindru do člunu, Jarmila plave ke břehu sama, my jí vezeme jen šaty. Vysadím Jindru na břeh, Jarka se obléká a vyrážejí vzhůru mezi skalami a trnitým porostem. Domlouváme se, že nejpozději v pět musejí být zpátky.
Obloha totiž věstí jakousi změnu. Rozhodně už není plechově modrá. Je zahalena bělošedým oparem a honí se po ní i mraky. Posloucháme ještě i odpolední předpověď počasí, ale ta žádné varování neobsahuje. Internet na Sušacu nefunguje, mám tedy předpovědní mapu z rána, a ta rovněž nic varovného neukazuje. Přesto se rozhodnu neotálet z vyplutím až do večera, protože na plavbu pod hvězdnou oblohou to už stejně nevypadá. S Dankou si trochu zaplaveme kolem lodi, a pak už čekáme na holky, až přijdou ze své túry.
Turistky - průzkumnice přišly zpět dříve, než jsme je čekali. Po nalodění hlásí, že terén ostrova je docela neschůdný a maják že je dál, než to předtím vypadalo (podle mapy asi 2 Nm) Loučíme se tedy se zátokou a vyplouváme, s tím, že večeři si dáme v kokpitu za plavby.
Počasí totiž nevěstí nic dobrého, třebaže lodní barometr ukazuje trvale na „krásně“ Ukazoval tak ostatně po celou dobu naší plavby – vůbec totiž nefungoval. Vítr vane od Biševa přímo proti nám – k Biševu musíme křižovat. Rozhoduji se tedy začít na severovýchodním kurzu, protože ten jihovýchodní by nás vedl moc daleko od civilizace. Obloha tmavne mnohem rychleji, než by odpovídalo podvečerní době – na západ od nás se kupí černé mraky. A když potom všichni vidíme dlouhý klikatý blesk, jenž z mraků sjel do moře, přímo tam, kde je vidět mlžný obrys ostrova Biševo, rozhoduji se s konečnou platností jít tomuhle z cesty, a uchýlit se nejkratším směrem pod ochranu ostrova Vis a jeho přístavu. To však zase znamená nepříznivý kurs vzhledem k větru, který navíc stále sílí. Při 27 uzlech refujeme plachty a při 34 je úplně stahuji, a startuji motor. Vlny se zvedají výš a výš a záhy už vidím jako jedinou rozumnou variantu plout přímo proti větru, aby se loď srážela s vlnami přídí. V jednu chvíli zažíváme velmi nepříjemný moment – ultrazvukový hloubkoměr začne z ničeho nic pištět a ukazuje hloubku 2 metry a méně! Okamžitě otáčím loď – podle mapy je tu sice nejméně 80 metrů a široko daleko žádná mělčina, ale nemohu vyloučit, že je pod námi nějaká ponořená plující troska. Po chvíli se hloubkoměr utiší a ukazuje zase normální hloubku. Vracím Sáru na kurs. Po pár minutách další poplach, opět „cosi“ pod námi – to by muselo být snad stádo velryb! Ukázalo se, že náš hloubkoměr se takhle plaší při zvlněném moři opakovaně – možná to způsobuje vlnami zpěněná voda, nevím. Stejně tak nás „vypekla“ i lodní GPS stanice – z ničeho nic je na displeji nápis „WARNING – NO POSITION FIX“ – aparát prostě najednou neví, Gde Proboha Sme. Naštěstí můj improvizovaný GPS plotr je k nám více loajální a ukazuje naši pozici spolehlivě – podle něho usuzuji, že řada světel nalevo před přídí jsou malé ostrůvky podél východního pobřeží ostrova Vis – držím se od nich v uctivé vzdálenosti. Obrys ostrova Biševo se už dávno rozplynul v mlze na obzoru.
Hned po setmění vidíme na obzoru záblesky majáku na východním cípu ostrova Vis, míříme přímo k němu. Uvědomuji si, že to bude dlouhá noc, rychlost lodi na motor stále klesá, jak vítr zesiluje až ke 48 uzlům. Jsem nyní ve stejné pozici jako byl v dubnu skipper Jirka Vaněk při naší plavbě na Brač – sám jediný mám v ruce osud lodi i posádky, a pevně věřím, že nebudu muset (jako tehdy Jirka) řešit náhlé selhání motoru. V tom případě bychom totiž museli pod plachtou a v noci zpátky až na Lastovo – ostrov Sušac, ač je o 18 mil blíž, by v tomhle počasí patrně nebyl dobrým útočištěm. Necítím nebezpečí, zato velkou odpovědnost. Musím své čtyři holky dovézt bezpečně na Vis, když už jsem je do toho uvrtal..
Diesel v útrobách Sáry však bafá spolehlivě – nechci jej přetěžovat, a tak držím nanejvýš 2200 otáček, což proti tomu větru a vlnám dává Sáře necelé dva uzly rychlosti. Bouřka nás naštěstí míjí na levoboku dost daleko, ale maják na Visu se nijak výrazně nepřibližuje…
UPLUTO POD PLACHTAMI 20 Nm UPLUTO S MOTOREM: 22 Nm UPLUTO CELKEM 17.6.2009 42 Nm
[align=center]5. den na moři – čtvrtek 18.6.[/align]
Plujeme nonstop od včerejšího večera. Zhruba od půlnoci bojujeme s protivětrem přes 40 uzlů, s tmou a nezvyklou situací. Polovina posádky má docela strach. Bouřku jsme minuli daleko na levoboku, neslyšeli jsme jediný hrom, ale blesky vidíme za naší zádí pořád. Držím loď stále proti větru a vlnám, ty se postupně zvětšují, ne ovšem výš jak 2 metry. Ochranný „kočárek“ neboli sprayhood nás chrání před sprškami od přídě, „sluneční“ stříška zase před deštěm. Mám na sobě, na žádost Danky, bezpečnostní harnesy. Vím že ji to uklidní, a mně nakonec taky. Nebe se nad námi postupně vyjasňuje a vychází měsíc v poslední čtvrti. Mořská scenérie vypadá jak vystřižená z obrazů Ajvazovského – ovšem když to řeknu Dance, odvětí jen „nestraš!“ Jindra nemůže jít spát do své kajuty (dělá se jí v podpalubí špatně), tak usíná na lavici v kokpitu. Přikrývám jí dekou – a ta zůstane celou dobu v podstatě suchá. Danka zůstává v salónu, ale taky nespí - sleduje na plotru naši dráhu. Rychlost lodi je necelé dva uzly, takže se nám zdá, že se v té čině vlastně ani nehýbáme. Nejvíce si asi užívá naše Kassi – její dobrodružná duše je ve svém živlu, i když je taky unavená, dost dlouho sama hlídala kormidlo, zatímco já jsem si zdříml vsedě v kokpitu. Pak jsme se vyměnili a teď vsedě dřímá zase ona. Brzy je jasno, že do rána na Vis nedoplujeme, ale jsem tomu rád – raději budu vjíždět do přístavu za světla, nikdy jsem tam nebyl a neznám to tam. Navíc po obeplutí východního cípu Visu budeme mít břeh v závětří, a to je nejméně příjemná poloha. Takže ať na to raději vidíme.
Těsně před rozedněním začíná být kolem nás docela živo. Naši dráhu křižují místní „autobusy“ – linkové lodě, obstarávající každodenní dopravu mezi ostrovy a pobřežím. Plují se spoustou světel jakoby se nechumelilo – a ono asi opravdu ne. Jejich rutinní plavba patrně není přes dnešní zvlněné moře nic zvláštního. Uklidňuje mě to, a podle jejich kursu si mohu udělat lepší představu o poloze našeho cíle – přístavu Vis.
Konečně vychází slunce – asi ve čtvrt na pět – a maják, jenž nás celou noc vedl svým světlem, je v jeho záři růžový. Předjíždějí nás dvě rybářské lodi na svém rutinním návratu z nočního lovu, a pomáhají mi tím vyřešit problém kudy přesně vjet do přístavu. Jakmile vjedeme do zálivu, jsme rázem na klidné vodě a všechny noční chmury jsou pryč. Těsně před šestou hodinou ranní spouštíme kotvu v zátoce u přístavu Vis na pozici 43 04,100 N, 16 11,360 E
Odcházím hned do kajuty aspoň na dvě hodinky se vyspat, a ani mi nepřijde divné, že Danka nejde se mnou.
UPLUTO POD PLACHTAMI: 0 UPLUTO S MOTOREM: 10 Nm UPLUTO CELKEM 18.6.2009 10 Nm
Probouzím se asi v devět hodin, cítím se dobře. Slunce krásně svítí, je jasno, pofukuje vítr. Je třeba vyplout, nevíme totiž, jaké moře nás čeká venku mimo ochranu ostrova. Návštěvu ostrova Biševo musíme odročit na některou příští plavbu, je to škoda, protože dnešní počasí by bylo pro Modrou jeskyni ideální. Holky připravují snídani, já se zatím snažím dopídit na Internetu povětrnostních zpráv. Dívám se na satelitní snímky z uplynulé noci a vidím, co nám tak prohnalo perka. Nad Jadranem se vyskytla malá lokální bouře – na animaci snímků ze satelitu (škoda že jsem si ani jeden snímek nestáhl) je vidět bílý načepýřený kotouček o průměru nějakých sto kilometrů, jak si to šine dolů Jadranem – bohužel přesně tam, kde jsme byli zrovna v tu dobu my na Sáře. Vzhledem k tomu, že to byla jediná naše noční plavba a jediná malá porucha v celém týdnu krásného počasí, nelze jinak než uvěřit tomu, že jsme svým přiťuknutím sklenkami na Lastovu skutečně probudili mrtvé námořníky ze sna, a oni nám za to uštědřili lekci – z jejich hlediska jistě nevinnou, ale pro nás nezapomenutelnou.
Lekce má ještě dozvuky v posádce. Mimo Jarmilu jsou dámy v pokleslé náladě, náročná noc na nich zanechala stopy. Slyším dokonce hlasy, že to ode mne byl zbytečný hazard, vystavovat loď i posádku řádění nočních živlů. Jindra měla opravdu strach, jak se dovídám, a Danka se zlobí, že přeceňuji schopnosti a odolnost posádky. Snažím se vysvětlit jim, že skutečně nešlo o nijak nebezpečnou situaci (teď mne napadá – asi jako noční „bojovka“ na dětském táboře, při níž začalo nečekaně pršet), že jízda autem po D-jedničce je neskonale nebezpečnější, nicméně Danka je psychicky docela na dně (jsem tím překvapen, protože v noci se držela OHROMNĚ), takže jí Jindra dala prášky na uklidnění a Danka po snídani odchází do kajuty – neuvidíme ji celý den. Pod dojmem této nemilé nálady rezignuji s konečnou platností od plánu plavby kolem útesu Jabuka a vyhlašuji za dnešní cíl ostrov Veli Drevenik, což už je s konečnou platností na zpáteční cestě.
V 10:30 hodin tedy opět vyplouváme. Kotvu tentokrát namísto Danky vytahuje Jindra, a není to bez významu, jak se ukáže později. S motorem opouštíme ochranu zátoky Vis a míříme skoro přesně na sever, vítr hodně přes 20 uzlů máme opět proti nám zleva, dovoluje nicméně hezky stoupat a držet náš kurz bez křižování. Nasazujeme obě plachty a brzy jedeme hodně přes 5 uzlů. Náš rekord toho dne je 7 uzlů, což je ve stoupání na Sáru úctyhodný výkon. Plavba probíhá v poklidu – až moc. Jindra si čte, Kassi leží tradičně na přídi a Danka spí pod ní v kajutě, a neruší ji ani nárazy vln při větru až 34 uzlů. Moře je po včerejší noci ještě dosti zvlněné, ale pluje se po něm krásně. Ostrovy na obzoru vůčihledně rostou, a taky lodní provoz kolem nás je docela znatelný – sledujeme dokonce jakousi regatu, skupina asi 10 lodí evidentně stejného typu se žene doslova s větrem o závod.
Na Drevenik jsme připluli v časných odpoledních hodinách. Kotviště hledám podle „bedekra“ a napoprvé to není ono – prostě jsem se trefil o jednu zátoku vedle. Otáčím tedy loď a s motorem obeplouváme poslední výběžek. Kotviště před námi, je už na něm jedna jachta. Danka, můj kotevní důstojník, stále spí. Posílám proto na příď Jindru, aby připravila spuštění kotvy. Chci na sousedy udělat dojem, a tak vykřikuji povely jak na admirálské přehlídce. Příď hlásí „Vše připraveno“, ukázkově zastavuji loď zpětným chodem šroubu. „Kotva dolů“ – velím. Jindra se z přídě ozývá, nerozumím jí, ale HLAVNĚ - neslyším očekávaný rachot kotevního řetězu v průvlaku. „Co se děje?“, volám na příď a sleduji hloubku pod kýlem, která už je fakt malá. „Kotva nejde dolů, kapitáne“ vyřizuje Kassi jobovku z přídě. Dávám zpátečku a manévruji s lodí zpět na hloubku. Vyplouvám ze zátoky, nastavuji pomalý chod a kurs na volnou vodu. Autopilot to jistí a Kassi drží stráž u kormidla, já jdu na příď. „Nějak se to zaseklo, kotva nejde tam ani zpět“, hlásí Jindra. Kouknu a vidím. Kotva zase vyskočila při ranním vytahování z průvlaku, jako už jednou dříve. Jenže Jindra si toho nevšimla a nezastavila včas vrátek, a ten veškerou svou silou zaklínil kotvu mezi vodítko a okraj průvlaku. S kotvou nejde ani hnout. Uvažuji co s tím. Kdybych mohl kotvu k něčemu přivázat a plnou silou lodního šroubu táhnout zpět – to by snad povolila. Ale dejte mi pevný bod na moři, že? Pořádné kladivo by taky patrně pomohlo, ale v lodní sadě nářadí kladivo chybí, asi proto, aby zákazníci s ním na lodi něco nerozbili. Kamenem to nedokážu, leda bych si vyrobil kamenný sekeromlat. Takže asi budeme muset plout rovnou domů, nebo spíš přijde ke slovu náhradní kotva, ještě že ji máme…..HEURÉKA! Náhradní kotva! To je přece pořádný kus železa, a se složenými rameny je to „mlat jako vyšitej“. Jdu na záď pro kotvu a povzbudivě se usměju na Kassi u kormidla. Kotva váží snad dvanáct, nebo i deset kilo, usazuji se na přídi jak to jde a jako kyjem buším složenou kotvou do naší zaseknuté pluhovky. Povoluje! Za chvilku již je vše v pořádku a s lodí mířím zpět ke kotvišti. Druhý pokus se podařil, kotva na dně drží. Tentokrát není k čemu loď vyvázat zádí, a tak se spolehneme jen na kotvu. Vypínám motor, opouštím kormidelní stanoviště, a za chvíli již loď ožívá přípravou pozdního oběda. Danka se posléze k nám přidala a dokonce vyrobila zeleninový salát. Poslední večer a noc na kotvě proběhnou v poklidu. Barometr ukazuje na „krásně“ – inu, jak jinak.
zakotvili jsme na ostrově Veli Drvenik, uvala Solinska, pozice 43°26, 087 N, 016°08,662 E, na hloubce asi 6m
UPLUTO POD PLACHTAMI:20 Nm UPLUTO S MOTOREM: 8 Nm UPLUTO CELKEM 18.6.2009: 28 Nm
[align=center]6. den na moři – pátek 19.6.[/align]
Kapitán tradičně vstává jako první. Venku je opět hezky, škoda že už dnes musíme zpátky do maríny v Šibeniku. Co se mne týče, vydržel bych na Sáře celé léto, přinejmenším.
Začínám tentokrát svůj den odlišně – snídaně bude na kotvě a slíbil jsem posádce palačinky. Připravuji těsto ze dvou pytlíků a zapaluji sporák. Když se posádka začne trousit z kajut, je už na talíři pár hotových kousků, a dámy se zájmem sledují, jak obracím palačinky nadhozem. Snaží se vyfotit palačinky v letu, ale foťáky v telefonech na to mají tuze dlouhé vedení. Danka nakonec slaví úspěch – natočila obrat palačinky na video. Ani jedna neskončila na stropě, ani na podlaze. Mám to nacvičeno z dubna i pod nízkým stropem lodní kuchyně – ostatně jsem již tehdy prohlásil, že obracet palačinky v katedrále není žádný kumšt. Dámy se upravují ke snídani, prostírají stůl v kokpitu, vaříme ještě čaj, a brzy už palačinky z talíře kvapem mizí. Zastánkyně diet dokonce rezignovaly ze slané náplně a baští s ostatními výtečnou meruňkovou marmeládu.
Po snídani v dobré náladě vyplouváme. Vítr je velmi příznivý, zadoboční až zadní, ač nepříliš silný. Upravuji plachty do pozice „na motýla“ a využíváme každé trochy větru. Plujeme těsně kolem pobřeží, prohlížíme si panoramata – Stari Trogir, Rogoznica, k poledni pak Primošten. Na oběd máme v plánu zakotvit někde při břehu, abychom se ještě naposled vykoupali. Podle bedekra by to mohlo být pěkné v zátoce Luka Grebaštica. A opravdu. Přijíždíme k maličkému ostrůvku, oddělenému od břehu asi 200m širokým mělkým kanálem. Spouštíme kotvu na pozici 43 37 58,17 N, 15 54 50,50 E – radost pohledět jak už nám to jde! Zjišťujeme, že ostrůvek není pustý, u břehu leží na vodě gumový člun a na břehu pod stromy se pohybují dva lidé, patrně pár. Jsou nazí, ale než jsme zakotvili, zmizeli a pak se zjevili na břehu v plavkách. Nechceme je vyrušovat, zůstáváme na lodi, nějakých 80m od jejich břehu. Dámy připravují oběd, já si jdu zaplavat. Plavu k ostrůvku a vylézám na příbřežní útes. Na břehu jsou vidět oba „obyvatelé“ – zdravím je. Česky, tomu Chorvati dobře rozumějí. K mému překvapení muž odpovídá taky česky, a připojuje prosbu abychom jim na ostrůvku ponechali soukromí – rád mu to slibuji. Jsou to možná milenci, jenž se seznámili na dovolené – tak ať jsou spolu nerušeni. Vracím se na loď právě k obědu. Na lodi to voní, podávají se těstoviny, vařené v mořské vodě, přelité sýrovou omáčkou s lososem – jedna báseň! „Domorodci“ na ostrůvku rovněž vaří oběd, táhne k nám kouř z jejich ohníčku, ale o obsahu kotlíku se nedozvíme nic.
Po obědě zvedáme kotvu – už definitivně naposledy – a nasazujeme plachty k poslednímu úseku naší plavby. Hlavní plachta opět stávkuje, a tak ji nechávám už na pokoji a jedeme pouze s genou. Je to škoda, vítr není nijak výrazný a s oběma plachtami bychom pluli o polovinu rychleji. Nechce se mi ale už s hlavní plachtou zápasit. Míjíme levobokem ostrov Zlarin a před čtvrtou hodinou vidíme před sebou „pevnost Boyard“. U vjezdu do průlivu nás předjíždí velká motorová jachta (aspoň 50m) pod britskou vlajkou, následujeme ji směrem k Šibeniku. Plachtu jsme už stáhli, jedeme na motor. Provoz houstne do Šibeniku se vrací řada lodí, pluji opatrně, vím, že se tu nesmí jet víc jak pět uzlů. To však patrně nezajímá dva floutky na jachtách, které mne zezadu rychle dohánějí. V úzkém průlivu se držím podle předpisu vpravo, a oni toho využijí. Jeden nás začne předjíždět, a druhý ještě předjíždí toho prvního – v ůzkém ústí průlivu se tedy nacpou 3 lodi vedle sebe. Naštěstí nejel nikdo proti – už by se asi nevešel. Mám na ty chlapy vztek, dělají jachtařům ostudu. Chtěl bych je vidět předevčírem v noci v bouři u Visu....
Musíme před návratem dotankovat naftu, a ze dvou možných variant vybírám městskou benzínku v Šibeniku. Přijíždíme k ní ve čtvrt na pět a je tam docela živo. Jedna jakchta tankuje, druhá čeká opodál na vodě. Nechci se tu motat a tak přirážím se Sárou k molu opodál. Lehce ji vyvazujeme a vypínám motor. Jdu na břeh, počítám že Sáru k pumpě těch 30m dovlečeme ze břehu, až na nás přijde řada. Není to však až tak jednoduché. Slabý, ale znatelný vítr tlačí Sáru na břeh, a uvést do pohybu jejích 6 a půl tuny není legrace. Navíc molo u pumpy odskakuje asi o 20 cm k vodě a tvoří tam ostrý roh – nakonec ale máme loď bezpečně u čerpadla a doplňujeme nějakých 15 litrů nafty. Opravdu jsme jí moc nespálili.
Odrážíme hladce od benzínky – tentokrát tu žádná KAPO nepřekáží – a míříme ke vjezdu do maríny Mandalina, jako celá řada lodí před námi. Nechci se při vjezdu dostat do skrumáže, a tak se držím vzadu. Tam nás ale dojíždí další jachta, která bez obav vjíždí do maríny těsně za námi. Ukazuje se, že je to Honza řečený Solmyr a jeho posádka na ANCE. Celý týden jsme je neviděli, ani rádiem jsme se nedovolali (ostatně Stelliny taky ne) jen podle několika SMS víme, že se měli taky báječně.
Vyvazujeme se na našem původním místě u mola za asistence našeho gondoliéra – berou si lana a uvazují loď jak jsou zvyklí. Gondoliér navrhuje že za hodinku přijde převzít loď – to je pro mne překvapení – rozhodně na to nejsme připraveni. Domlouvám se s ním tedy na zítřek, na osmou ráno. Na levoboku je prázdné místo – Stellina ještě nedorazila. Připlouvají až před soumrakem, opálení a v dobré náladě.
My na Sáře se házíme do gala – vyrážíme totiž večer do města. Slíbil jsem posádce večeři v hospodě alespoň na samý závěr. Našetřili jsme si na ni – za celou plavbu jsme neplatili za kotvení, s výjimkou vstupného 80,- HRK na Lastovu. Jindra s potěšením startuje svého Forda a vyrážíme hledat tu pravou přístavní krčmu. Po kratší procházce večerním městem jsme ji našli. Bylo tam milé posezení pod stromy v zahrádce a okouzlující stvoření v roli číšnice – štíhlá zlatovláska ve světlých letních šatech. Opravdu nemohu psát o svých představách, ale myslím, že jsem měl i nějaké jídlo a pití
Vrátili jsme se na palubu k poslednímu přenocování, dámy posílám spát a já sám se ještě snažím pobalit co nejvíc věcí a odnosit je do auta, aby nebylo tolik práce ráno.
UPLUTO POD PLACHTAMI:22 Nm UPLUTO S MOTOREM:8 Nm UPLUTO CELKEM 19.6.2009: 30 Nm
[align=center]7. den – sobota 20.6.[/b][/align]
Naše poslední probuzení na palubě Sáry. Vstávám zase první a časně, a chystám překvapení ke snídani. Rozpaluji plynovou troubu a peču houstičky, které jsme vezli celou cestu s sebou. Péci je dříve nebylo možné, neb jsme nevěděli, jakou spotřebu plynu máme a bez náhradní bomby jsme nechtěli riskovat. Teď už je to jedno, a snídaně je díky čerstvému pečivu jako v grandhotelu – jen trochu ve spěchu, chci být v osm připraven na přejímku. Sepisuji seznam závad, jak jsme se včera dohodli se Solmyrem, oni měli také na lodi řadu drobných problémů. Mám trochu obavu z trhliny v plachtě – ale při balení věcí jsem včera objevil, kudy nám celou dobu unikala pitná voda. Je to netěsný spoj u napájecí hadice bojleru pro ohřev vody. No, snad to opraví aspoň pro naše následovníky na palubě Sáry.
Gondoliér si dal načas – přišel o půl hodiny později. Přejímka proběhla velmi hladce, všechny závady uznal, ani trhlinu v plachtě nijak nekomentoval – ostatně musel jako jachtař uznat, že opravu jsem provedl dokonale, v rámci možností. Kauci nám v recepci vrátili celou, ovšem ty čtyři kune jsme od nich taky neviděli. Podepsali nám i protokol o závadách – doufali jsme že pan Satrapa vymůže od nich nějakou slevu, ale to se nestalo. Máme aspoň poučení pro příště. Naložili jsme zbytek věcí včetně Tygra, rozloučili jsme se se Sárou. Sloužila nám holka spolehlivě, to se musí nechat – nemohla za závady vzniklé jejím věkem a nedbalou údržbou. Jindra nahodila Forda a vyrazili jsme na zpáteční cestu – domů, do Čech, do Prahy.....
Lodní barometr ukazoval trvale na „krásně“. A jestli ho nevyhodili, ukazuje „krásně“ dodnes.
Sepsal v Praze ex post v červenci 2009 podle autentických poznámek a paměti účastníků.
Aleš – skipper
REKAPITULACE VZDÁLENOSTÍ
DATUM____UPLUTO POD PLACHTAMI___UPLUTO S MOTOREM____UPLUTO CELKEM__POZICE KOTVIŠTĚ
14.6.2009__________35________________________10___________________45_____43°20,353N, 016°21,834E
15.6.2009__________18________________________12___________________30_____ 43°05,646N, 016°42,490E
16.6.2009__________25_________________________5___________________30_____ 42°55,574N, 016°38,025 E
17.6.2009__________20________________________32___________________52_____ 43 04,100 N, 016°11,360 E
18.6.2009__________20_________________________8___________________28_____43°26, 087N, 016°08,662 E
19.6.2009__________22_________________________8___________________30_____43 37 58,17 N, 15 54 50,50 E
CELKEM____________140________________________75__________________215
