Jako každý, kdo podlehl moři a jachtingu, jsem zjistila, že párkrát do roka týden na moři nestačí. Co s tím? A hlavně, když jsem začala pokukovat po závodění na námořkách, zjistila jsem, že nemám potřebné základy.
Není to zas tak dávno, co mi známí od okruhového jachtingu vyprávěli, jak je fajn si každý víkend zaplachtit. Dodnes se stydím, že jsem vždy opáčila, že já se na nějakých neckách a na dohled břehu plácat nebudu, že mám ráda adrenalin, dobrodružství, pocit volnosti a osamělosti na moři, že mně je "nějaký náš bahňák" malá voda (pane Šulci, uctivě zdravím).
První polibek okruhového jachtingu
Je ráno po Silvestru a přítelova dospělá dcera v autě zahlásí: "jéééé, je volná jedna 420 ..., já chci jezdit, ale nemám s kým ..., trapéz by mi slušel ... " a významně směruje pohledy a další "jééé, jůůů, achjooo" na mne. Trvalo mi asi deset minut, než jsem řekla ok, no tak jo.
Naivně jsem si myslela, že to zas taková tragédie nebude, že když dávám námořku, tak ty necky snad taky dám. Byla jsem si vědoma, že je to bez kýlu, že je to "takový vachrlatý papundekl", má to pínu místo kormidelního kola, ale to přeci nebude až takový problém, ne? Zařídila jsem si závodní licenci a koukla na pár instruktážních videí s okruhovkou 420.
Chyba videí tkví v tom, že sice je člověku jasné, že se to musí umět, ale ono to na nich vypadá tak lehce a jednoduše.
Nastal den D a s větou "u nás se všichni členové klubu zásadně učili na závodech", jsem byla vyslána na první živý kontakt s lodí přímo na závod do Poděbrad.
Najednou to nebylo "přijdu na loď, přeberu si ji a pak jedu". Pod rukama jsem měla asi devadesátikilové puzzle bez návodu, vše vypadalo jako dodo a pocit, že jsem úplný idiot, byl všudypřítomný (a doteď mě neopustil
).Hodní spolučlenové klubu nás nenechali úplně ve svrabu a dali jsme si asi dvě hodiny tréninku v krásném bezvětří. Připadala jsem si jako slon v porcelánu. Na okruhovce mrknete a jedete do jinam, nedejbůh kýchnout nebo nevhodně poposednout.
Závod se podle mne odehrál v nějaké časové smyčce, neb si nejsem vůbec vědoma těch cca tří hodin na vodě. Po závodu jsem málem umřela žízní a večer málem na alkohol. Radost z toho, že jsme se necvakly, nikoho nezranily a nerozbily sny a lodě jiných soupeřů, byla veliká. Ovšem zatím co já jsem byla nadšená, že jsme přežily, kosatnice byla naštvaná, že nestojíme na bedně. A já pochopila, že tohle nemám zapotřebí. Už nejsem puberťák a asi na to nemám. Možná bych se měla s okruhovkou rozloučit, nebo něco změnit.
Je úžasné a chci ho
Přiznala jsem si, že nemám vysoké závodní ambice (dnes už je to jinak - chci být první!) a že by mi stačilo něco jen tak na plácání, ideálně pro jednoho. Už nevím ani jak, ale padlo doma slovo RS Vareo. Tak jsme se i s přítelem jeli podívat na ten zázrak. Vypadalo to dobře, trochu to budilo respekt, bylo to hlaďounké, lesklé a proti čtyřistadvacítce zánovní hezké šídlo za celkem dobrou bazarovou cenu.
Ovšem vedle stálo úplně novoučké RS Aero. Láska na první pohled. Chytla jsem se do pasti "však si to zkus". Vypadalo jednoduše. Žádných milion kladek, šeklíků, provázků a jiných udělátek, které bych musela po zničení nebo ztrátě neustále dokupovat. A vypadalo pohodově i na strojení. Čtyřistadvacítka je tak na půl hodiny pilné práce ve dvou zkušených, tady cca deset minut v klídku a v jednom. Přišlo mi jednoduché na ovládání i na plavbu. Později jsem zjistila, že mě zapomněli poučit, že jedna plachta neznamená jednodušší jachting. Krásný tvar, promyšlená konstrukce, nové materiály, karbon, kompozitní trup, design prvotřídní. Mazlík.
Pomoc! Břeh ...
Hurá! Ono to pluje a dokonce lehce a rychle.
První kontakt na vodě mě utvrdil v jedné věci - jsem sólista. Baví mě to. Nikdo, jen já sama, mi nic nevyčítá (on se časem přidá trenér, ale to už je jiná
).Jediné, co řeším, kromě radosti, že pluji, je ono "kam s ní?". Tedy s pínou. Je dlouhá, moc dloooouhá. Kurňa, jak to mám držet? A, proboha, co s ní při obratu?
Po půlhodině připlouvám ke břehu. Z fleku bych mohla dělat tlemícího smajlíka na plný uvázek
. Jen přistání je trochu boj. Ono to pluje rychle i ke břehu (snad jako naschvál dokonce rychleji, než chci) a vytáhnout káču, kormidlo, nepouštět otěž (klemy tady nejsou), necukat pínou, současně pořád mít pohon na dojetí co nejblíže ke břehu a při vyskočení z lodě se nepřitopit, to byl docela masakr. Tady není motor, tady není molo, nejsou fendry, žádný další kamarád na palubě, který pomáhá. Zato je tady ze začátku hodně strachu.
A taky je tady past - extrémně lehký trup a plachta, kterou vyvažuji pouze vlastním zadkem. Takže když jsem si vybrala blbou stranu na výsadek, loď sebou okamžitě neelegantně plácla do vody pro pobavení všech na břehu. Nikdo mi neřekl, že mám koukat spíš na návětří a závětří, než na hloubku kolem lodě.
Jsem totálně promočená z vody, upocená strachy a námahou a mám žízeň tak na tři piva. Asi budu jachtař.
Vesta, prsa a cvakačka
Jooo a pak se cvaknete. Nó, to je paráda! Kdo to nezažije, neuvěří. Už jste někdy měli pocit, že vážíte tunu, ruce vás neunesou a už se nikdy, ale nikdy nevyškrábete zpátky?
Cvaknu se, otočím loď, natáhnu se, předpaženýma rukama šáhnu do lodě po úchytu a vesta na prsou u horního okraje okamžitě vytvoří elegantní lom se špičkou. A ta špička je tam jen proto, aby se mohla zachytit pod zalomení boku! A jednou rukou se nevytáhnu. Takže hurá k zádi. A to nemluvím o tom, že při lezení zezadu je tam z jedné strany to proklaté kormidlo otočené do boku, a z druhé strany protože pína je věčně seklá pod vyvažovací popruh. Připadám si jako otylý tankista v plné polní. Jsem ženská se vším všudy a ženské poprsí bylo stvořeno pro bikiny, ne pro vycpanou vestu. OK, kašlu na chlapy, chci plochou hruď a ruce gymnasty na kruzích.
Zvládnu to někdy?
V létě bylo pár tréninků, čím víc pluji, tím víc se bojím. Objevuji, co všechno neumím a že pravidla v těchto rychlostech jsou otázkou praxe, ne výuky.
Mám problémy: s proměnlivým větrem, s nárazy větru, se silným větrem, s bezvětřím (i když ono to pluje i na kozí dechy), se zaďákem, se stoupačkou, s réčkem, s halzou, s pínou, s kikingem, s nastavením a trimováním plachty, se špiony, s posedem na boku (ne a ne trefit to správné místo na vyvažování), s vyvažováním, s káčou při zaďáku, s rychlostí, se skluzem, s cvakačkou, s překážející vestou, s oblečením, které se pořád odírá, se zadkem, který mám pořád natlučený, s modřinami na nohou (ani nevím od čeho vlastně), se svalovkou po každé plavbě, s pravidly, se sebevědomím, s odražením na vodu a s přistáním. Taky nemám vůbec žádnou fyzičku a u všeho jsem strašně pomalá.
Vítr, vlny, elektrárna
Lipno maratón je nejen příležitost vidět úžasný závod, ale i poznat lidi kolem jachtingu na našich vodách. Foukalo tak "skvěle", že letos padl neuvěřitelný rychlostní rekord (z tří hodin a osmnácti minut na dvě hodiny a dvacet čtyři minut) a já viděla až moc katamaránů letět po špici do vody. Lodě odstartovaly a já měla volné pole na trénink. Předpověď nebyla zrovna dobrá, ne pro začátečníky.
Přítel v roli trenéra koukl na vodu a zavelel: "běž, pak má být hůř". Kecal, hůř už bylo. Já se koukla na vodu a zbledla jsem. To jako fakt teď? Nejsem srab (tedy ne vždy) a vyrazila jsem. Jela jsem jako s porcelánovými vejci - hlavně se necvaknout a bacha na halzy. Letím občas ve skluzu, občas vypouštím plachtu, jak nejvíc umím (ale pořád letím) a pak to přišlo. Dostalo mě přeostření a facka z druhé strany. A já tam šla hezky po zádech, do návětří a plachta letěla na mne.
Vesta je úžasná věc. Jednou jsem spadla tak hnusně na káču, že mi asi zachránila žebra před zlomením. Teď mě zachránila před přitopením.
Koukám ke břehu a vidím, že kamarádi ještě ani nevyrazili na vodu. Jsem v tom sama. Po deseti minutách je mi zima a ty vlnky, co chodí, nejsou nic moc. Stavím loď už asi po páté. Když překonám nárazový vítr o průměrné síle cca 25 uzlů a loď skoro stojí a já se přesouvám k zádi, bo z boku fakt nenalezu, s vestou ne, loď dostává větrného facana z druhé strany a opět leží. Člověk by nevěřil, jak to odkrvuje, tahat plachtu plnou vody a přitom se držet jen hodně kluzké ostré káči. Modřiny na rukou mám takové, že jít k doktorovi, nevykecám se z trpěného domácího násilí.
Po dvaceti minutách už jen rezignovaně ležím na zádech, jednou rukou držím loď, která mezitím šla potvora na eskymáka a druhou si rozrážím narůstající vlnky, abych se v klidu nadechla. V duchu brečím a lituji sama sebe, že asi umřu a ještě k tomu rozmlátím svoji novou loď o blížící se hráz. No byla ještě daleko, ale stejně. A není tam náhodou elektrárna?
Nikdy, opravdu nikdy v životě jsem na lodi neměla takový strach. Nikdy jsem nezažila, že by mi tak vypnul mozek a že bych totálně rezignovala. Ať už se dělo na moři cokoliv, nikdy jsem se tak nebála, jako zrovna teď.
Bezmoc a totální vyčerpání. A ty kecy, že si stačí počkat, až vás to vyplivne na nějaký břeh, to může říct jen někdo, kdo to nezažil.
Najednou vidím v dálce RS500. Hurá, asi neumřu! Jenže asi po její patnácté cvakačce je mi jasné, že kluci jen tak rychle nepřiplují. Ležím, nadávám si, lituji se a čekám. Už se ani nesnažím postavit loď. Šetřím síly, abych vylezla alespoň na to pětikilo. Když mě kluci vidí, tak kamarád Matt se ani neptá, rovnou skáče do vody a plave mě vyměnit. Ještě že je to vysportovaný, skoro dvoumetrový mladík v nejlepší kondici.
Předávám loď a chci doplavat těch cca padesát metrů k druhé lodi, která se mezitím opět cvakla a kormidelník na ní je odváván větrem a vlnami pryč. Připlouvá rybář s motorem na člunu a nabídkou pomoci a já naprosto bezmyšlenkovitě, motor nemotor, se chytám bortu a nechávám se popotáhnout. Normálně bych se toho motoru bála, teď jsem chtěla přežít, pomoct postavit loď a doplout na břeh, do sucha, do tepla, do hospody, doprdele, mně je ale zima!
S odstupem času to hodnotím jako vzpomínku z kategorie "zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný". Podle trenéra a všech jachtařů kolem jsem připravená na první závody. Asi vědí a vidí něco, co já ne ...
.
pokračování bude - první velký trénink s Milanem Hájkem alias Hajčusem (moc si považuji, že jsem se mohla pod jeho vedením něco naučit, mimochodem, dosáhl skvělé výsledky s posádkou jachty Three Sisters na Rolex Middle Sea Race) a pak první závod naostro "Lipenský kotrmelec" 
, ale pořád to jede 
.
